Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 360/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Alice Stellmaierové (dříve Šestákové), zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018, č. j. -183 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2016 č. j. -166, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace SUNKINS a. s., sídlem Americká 579/17, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená usnesení tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, neboť napadenými usneseními byl porušen a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. se podává, že vedlejší účastnice podala u tohoto soudu návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterým se domáhá zaplacení částky 751 989 Kč s příslušenstvím. Městský soud návrhu vyhověl a dne 27. 5. 2014 vydal směnečný platební rozkaz č. j. -12. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu stěžovatelka podala námitky, po jejich projednání vydal městský soud dne 21. 10. 2015 rozsudek č. j. -99, jímž rozhodl, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti v plném rozsahu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Rozsudek městského soudu stěžovatelka napadla odvoláním, načež byla usnesením městského soudu ze dne 14. 12. 2015 č. j. -110 vyzvána k úhradě soudního poplatku ve výši 37 725 Kč; v návaznosti na tuto výzvu stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 25. 4. 2016 č. j. -154 rozhodl, že stěžovatelce se osvobození od soudních poplatků nepřiznává, což odůvodnil zjištěním, že neprokázala splnění podmínek pro osvobození a své majetkové poměry vylíčila pouze neúplně.

3. Proti usnesení městského soudu stěžovatelka podala odvolání, které neshledal Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") důvodným, a proto usnesením ze dne 10. 10. 2016 č. j. -166 usnesení městského soudu potvrdil.

4. Stěžovatelka napadla usnesení vrchního soudu dovoláním, v němž tvrdila, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud (i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poté zrekapitulovala důvody zamítnutí její žádosti a vyjádřila nesouhlas s procesním postupem soudů obou stupňů, který konkretizovala do závěru, že "pokud soudy zamítly žádost žalované na základě shora uvedeného nesprávného procesního postupu, kdy k zamítnutí došlo v důsledku tvrzeného nedostatku tvrzení žalovaného a zejména neunesení jejího důkazního břemene, aniž by ale soudy splnily svou zákonnou poučovací povinnost ve vztahu k žalované, pak se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; s ohledem na to tedy považuje žalovaná právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné". Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. -183 odmítl po zjištění, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že jí soudy neumožnily procesně uplatnit skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí o její žádosti, rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, když obsahuje důvody, které nebyly předmětem předchozího řízení, dovolací soud se nevypořádal s jejími dovolacími argumenty a soudy porušily vůči ní svoji poučovací povinnost. Do další části (označené jako IV.) pak zařadila argumentaci použitou již v dovolání (část III.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle ní zcela neurčité a nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje prakticky žádnou argumentační reakci na její dovolací důvody.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesení vrchního soudu (body 11. až 12.).

8. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla usnesení vrchního soudu s obsahem podstatným způsobem parafrázovaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise městského soudu na č. l. 176 a 177, shodný text na č. l. 180 a 181) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání [pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.

9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu, aby byla kladně vyřízena její žádost o osvobození od soudního poplatku za podané odvolání, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v lednu 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení vrchního soudu.

12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení vrchního soudu - považovat za přípustnou.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu