Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2983/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky TopFly s. r. o. se sídlem Vodičkova 791/14, Praha 1, právně zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, advokátem se sídlem Národní 43, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 č. j. -65 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2018 č. j. -48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 č. j. -65 k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek pro zmeškání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2018 č. j. -48, kterým tento soud rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobcům částku ve výši 13 024 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.05% ročně z částky 13 024 Kč od 21. 1. 2017 do zaplacení, s tím, že v rozsahu uspokojení jednoho z vedlejších účastníků zaniká oprávnění druhého vedlejšího účastníka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a kterým byla stěžovatelka dále zavázána zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 19 291,50 Kč. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Žalobci podali u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti stěžovatelce žalobu, kterou se domáhali zaplacení slevy z ceny zájezdu s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Soud vydal dne 6. 9. 2017 elektronický platební rozkaz, proti němuž stěžovatelka podala dne 21. 9. 2017 odpor. Právní zástupce stěžovatelky poté zmeškal z důvodů výlučně na své straně první jednání ve věci, kterého se stěžovatelka neúčastnila, a Obvodní soud pro Prahu 1 na návrh právního zástupce žalobců vydal na tomto jednání rozsudek pro zmeškání. Stěžovatelka v podaném odvolání proti tomuto rozsudku a v rámci odvolacího řízení namítala, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, jelikož byla po dobu od zahájení řízení aktivní, její argumentace byla věcná, spolu s navrženými důkazy vyvracela tvrzení žalobců a z celkového postoje stěžovatelky nebylo možné dovodit jiný zájem stěžovatelky, než zájem na spravedlivém projednání a rozhodnutí věci.

4. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka ve svém vyjádření k žalobě sice navrhovala žalobu zamítnout, současně však vyjádřila ochotu žalobcům uhradit téměř polovinu žalovaného nároku, konkrétně částku 6 000 Kč, přičemž žalováno bylo celkem 13 024 Kč. Soud prvního stupně tak přistoupil k vydání rozsudku pro zmeškání za situace, kdy z vyjádření stěžovatelky bylo zřejmé, že je ochotna cca polovinu nároku uhradit, a k jednání před soudem se nedostavila, ač byla v předvolání poučena o následcích spojených s nedostavením se k jednání. V takovém případě nelze soudu prvního stupně vytknout, že aktivitu stěžovatelky vyhodnotil tak, že již nemá zájem na dalším vedení sporu a je srozuměna s úhradou i zbývající poloviny žalovaného nároku.

5. Stěžovatelka má za to, že soud by měl účastníky vždy vést ke smírnému urovnání věci a pokud některý z účastníků navrhne uzavření smíru, neměl by být takový návrh vykládán v neprospěch tohoto účastníka jako uznání resp. vzdání se (byť částečné) uplatněného nároku. Tím, že byl návrh stěžovatelky na uzavření smíru a následující neúčast stěžovatelky na prvním jednání vyloženy tak, že stěžovatelka de facto nárok částečně uznává a ve zbývající části již nemá zájem na dalším vedení sporu a je srozuměna s úhradou i zbývající poloviny žalovaného nároku, to vše přes to, že stěžovatelka uplatněný nárok byť částečně neuznala, ani soudu nesdělila, že upouští od svého stanoviska na zamítnutí žaloby pro případ neuzavření smíru, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016).

8. Ústavní soud v minulosti uvedl, že rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek) je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se.

9. Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu (srov. nález ze dne 10. 3. 2005

sp. zn.

).

10. Ústavní soud v dané věci také přihlédl k tomu, že podle napadeného rozsudku se jednalo o žalobu na částku cca 13 tisíc Kč, přičemž stěžovatelka byla ochotna zaplatit dobrovolně polovinu z této částky. Předmětem sporu tedy byla částka bagatelní. Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014

sp. zn.

). To se však stěžovatelce nepodařilo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila žádnou zásadní újmu v její osobní sféře; žalobcům navrhovala zaplatit částku v polovině požadovaného plnění. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející tak nepředstavují dle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.

11. Stěžovatelka v projednávané věci pouze polemizuje s právními i skutkovými závěry obecných soudů a prezentuje vlastní opačné závěry. V ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje své argumenty vyslovené již v předchozím řízení a brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení y.

12. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že vydání rozsudku pro zmeškání nemělo vliv na spravedlivost řízení jako celku. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo že by vybočovala ze shora naznačených mezí přezkumu rozsudku pro zmeškání.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu