Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 363/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alima Timirzianova, zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou se sídlem Senovážné náměstí 978/23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -35 ze dne 7. 11. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -50 ze dne 17. 7. 2018, rozhodnutí Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-5392-4/SO-2014 ze dne 31. 12. 2014 a rozhodnutí Ministerstva vnitra - odboru azylové a migrační politiky č. j. OAMP-2293-13 ze dne 11. 12. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Ministerstva vnitra a rozsudků správních soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele garantovaných a d (dále jen " ").

Napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra - odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-2293-13/ZR-2013 ze dne 11. 12. 2013, byla dle a f) , o pobytu cizinců na území České republiky, zrušena platnost stěžovatelova povolení k trvalému pobytu na území České republiky a dle téhož zákona mu byl stanoven výjezdní příkaz na 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo rozhodnutím Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrzeno. Následně podal stěžovatel žalobu ke správnímu soudu, ve které namítal, že se neztotožňuje s názorem žalovaného, že závažně narušil veřejný pořádek ve smyslu a f) zákona o pobytu cizinců. Městský soud v Praze však jeho žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž stěžovatel nebyl úspěšný ani v řízení před Nejvyšším správním soudem, který jeho kasační stížnost napadeným rozsudkem rovněž zamítl.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že se plně ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, resp. také městského soudu i správních orgánů v tom, že důvod zrušení platnosti trvalého pobytu stěžovatele podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců byl naplněn. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, narušení veřejného pořádku stěžovatelem bylo s ohledem na jeho opakování v krátkém časovém rozmezí značně intenzivní a svědčí o neúctě stěžovatele k právnímu řádu České republiky a úplné absenci výchovného a preventivního působení trestu na stěžovatele. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku dokonce poukázal na to, že stěžovatel byl při podání kasační stížnosti opět ve výkonu trestu odnětí svobody, což zřejmě znamená, že další trestnou činnost páchal i po vydání rozhodnutí žalovaného - Ministerstva vnitra.

Stěžovatel v ústavní stížnosti bez zásadní ústavněprávní argumentace opakuje pouze námitky, které uplatnil již v předchozích řízeních a polemizuje tak se závěry správních soudů, které náležitě a plauzibilně odůvodnily, proč sama skutečnost, že se na území nacházejí příbuzní (případně přítelkyně) stěžovatele, nepředstavuje v případě zrušení jeho pobytového oprávnění nepřiměřený zásah do jeho práva na respekt k soukromému a rodinnému životu ve smyslu y. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany správních soudů a správních orgánů, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu