Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 813/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Tiborem Stanem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 529, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. -29 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. května 2018 č. j. -317, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z , a d a a y.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 2. 2017 č. j. -182 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a zločinu těžkého ublížení na zdraví podle . Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že poté, co byl na veřejnosti napaden druhým odsouzeným, odvrátil jeho útok a začal sám na tohoto odsouzeného útočit takovou intenzitou, že mu způsobil vážná zranění, ačkoliv se mu napadený již nemohl bránit a sám na něj dále neútočil.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. -236.

4. O dovolání proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2018 č. j. -24 tak, že uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že dostatečně neodůvodnil, z jakého důvodu nejsou v dané věci splněny podmínky aplikace pro nutnou obranu. Dále se odvolací soud nezabýval námitkou obhajoby, že stěžovatelovo jednání je možné kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle . Konečně se pak odvolací soud neměl dostatečně vypořádat s důkazními návrhy obhajoby.

5. Následně krajský soud vydal ústavní stížností napadený rozsudek, kterým v části týkající se stěžovatele zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle . Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Krajský soud z provedených důkazů shledal, že stěžovatel svým jednáním překročil meze nutné obrany, neboť druhého odsouzeného velmi intenzivně napadal v době, kdy ten se již nemohl bránit a nijak na stěžovatele neútočil. Vzhledem k tomu, že celý incident vyprovokoval druhý odsouzený, bylo dle krajského soudu namístě kvalifikovat stěžovatelovo jednání mírnější právní kvalifikací. Důkazní návrhy obhajoby krajský soud zamítl, neboť mezi provedenými důkazy nebyly žádné relevantní rozpory. Průběh incidentu byl popsán svědeckými výpověďmi a z větší části byl zachycen videozáznamem.

6. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dle jeho odůvodnění se krajský soud bez výjimky řídil závazným právním názorem dovolacího soudu. Stěžovatel v dovolání pouze zopakoval předchozí námitky, které však krajský soud vypořádal. Důkazy byly provedeny a vyhodnoceny v souladu s procesními předpisy. Odvolací soud žádné důkazy tzv. neopomněl a se všemi důkazními návrhy se vypořádal. Konečně, hodnocení důkazů neobsahuje žádný extrémní rozpor.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel namítá, že krajský soud nerespektoval původní názor Nejvyššího soudu, přičemž sám Nejvyšší soud bezdůvodně změnil své původní stanovisko. Odvolací soud neprovedl dle stěžovatele v podstatě nic z toho, co mu přikázal Nejvyšší soud (tedy vypořádat se s opomenutými důkazy a argumentací ohledně právní kvalifikace). Nedodržením závazného právního názoru tak došlo k porušení stěžovatelových práv. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Jádrem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že odvolací soud nerespektoval závazné závěry prvního rozhodnutí Nejvyššího soudu a sám Nejvyšší soud se od svého původního rozhodnutí bezdůvodně odchýlil. S tímto tvrzením se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. Především na tuto výtku velmi podrobně reagoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, na jehož odůvodnění lze plně odkázat. Jeho závěry jsou zevrubně a srozumitelně vysvětleny. Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že se zabýval všemi důkazními návrhy obhajoby (srov. str. 7), naplněním podmínek nutné obrany (srov. 8) a řádnou právní kvalifikací (srov. str. 8 a 9). Z hlediska dodržení pokynů Nejvyššího soudu mu tedy nelze nic vytknout. To nakonec potvrdil i sám Nejvyšší soud ve velmi obsáhlém odůvodnění napadeného usnesení. Z ústavněprávního hlediska pak plně obstojí i samotné hmotněprávní závěry napadených rozhodnutí.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu