Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3722/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Vodičkova 17, Praha 1proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. -28, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017 č. j. -852, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení a y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel proti napadenému odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. podal odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání účastenství formou organizátorství na trestném činu podvodu a dále účastenství formou organizátorství ze zločinu podvodu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

3. V dovolání stěžovatel upozorňoval na tu skutečnost, že soudy neobjektivně a nerovným přístupem vyhodnocovaly všechny rozhodné okolnosti, které mají vliv na posuzování znaků trestného činu. Stěžovatel namítl neprokázání zákonných znaků trestného činu formou organizátorství a chybné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení uvedl, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce účasti stěžovatele na spáchání skutků, pro které byli V. N. a J. N. již pravomocně odsouzeni.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti připomněl, že soud prvního stupně rozhodoval v předmětné trestní věcí již svým druhým rozsudkem, přičemž prvním rozsudkem sp. zn. ze dne 12. 10. 2015 byl stěžovatel obžaloby zproštěn, věc pak musela být došetřována. Stěžovatel poté poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012

sp. zn.

, v němž je uvedeno, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Dle názoru stěžovatele z uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že je v případě důkazní situace "tvrzení proti tvrzení" soud povinen zabývat se otázkou, zda svědek na výsledku řízení má jakýkoli zájem. Stěžovatel má za to, že právě u svědka V. N. je objektivně přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení. Je zřejmé, že V. N., který byl pravomocně odsouzen spolu se svojí manželkou, bude ve věci vypovídat v neprospěch stěžovatele. Naopak J. N. proti stěžovateli nevypovídala. Neústavnost trestního procesu pak stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy odsuzující rozsudek vydaly příliš rychle. Stěžovatel vytýká obecným soudům především vady důkazního řízení spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Není například pravda, že by to snad byla jen výpověď spolupachatele, která stěžovatele usvědčovala, ale byly to též listinné důkazy, záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, výpovědi dalších svědků (např. svědka J. L.). Při vyhodnocování těchto důkazů soudy nevybočily ze zásad, které ukládá trestní řád a ústavní pořádek.

9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění kladed a judikatura Ústavního soudu.

10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu