Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 585/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 č. j. -50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1d (dále jen "") a právo na soukromí a soukromý život dle a a 3y. Dále namítá porušení , a 2, a y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2018 č. j. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a dále byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování, přičemž za uvedené jednání mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč a konečně bylo rozhodnuto o propadnutí a zabavení věcí. Základní výhrady, které stěžovatel před obecnými soudy i Nejvyšším soudem vznášel ve vztahu ke svému odsouzení, bylo zpochybnění domovních prohlídek či prohlídek jiných prostor, v nichž byly nalezeny drogy, jež ho z trestné činnosti usvědčovaly.

3. Nejvyšší soud se ve svém odůvodnění podrobně zabýval všemi výhradami stěžovatele proti zákonnosti jednotlivých prohlídek a provedl argumentaci ve vztahu ke stěžovatelem vzneseným námitkám. Zabýval se i námitkami stěžovatele proti uložení peněžitého trestu a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, jenž v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že vycházel z prohlášení o majetkových poměrech obviněného ze dne 11. 4. 2017 vystaveného stěžovatelem na výzvu policejního orgánu, a to za období od 1. 1. 2014 do 18. 1. 2017. Na jeho základě i na základě provedených důkazů rozhodl, že část nepodmíněného trestu v zamýšlené výši šesti let nepodmíněně, nahradí uložením peněžitého trestu, neboť v případě stěžovatele "je zřejmý majetkový motiv trestného jednání, resp. snaha po majetkovém profitu".

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu zopakoval výhrady proti jednotlivým domovním prohlídkám (prohlídkám jiných prostor a pozemků) a požadoval, aby Ústavní soud konstatoval jejich nezákonnost, a tudíž i nezákonnost jimi získaných důkazů. Upozorňuje zejména na problém, že v pozici nezúčastněné osoby při jedné z prohlídek figurovala zaměstnankyně, působící na Ministerstvu vnitra. Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud tedy závěr o jeho vině v napadených rozhodnutích je opřen o zásadní důkaz, a to nalezené drogy při domovní prohlídce, přičemž tento důkaz byl obstarán v rozporu s jeho základními právy, pak nelze takovému důkazu přiznat validitu, což se pak musí odrazit v závěru o jeho případné vině či nevině. Konečně stěžovatel namítá i výhrady proti peněžitému trestu. Poukazuje na to, že je nemajetný, pobírá dávky v hmotné nouzi, přičemž nemá žádný příjem ani žádný majetek, není ani spoluvlastníkem žádného majetku větší hodnoty ani osobou obmyšlenou u nějaké další třetí strany.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z odvolání a dovolání ohledně nezákonnosti domovní prohlídky a prohlídek jiných prostor a pozemků. S těmito jeho námitkami se však pečlivě vypořádal zejména Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud odůvodnil zákonnost provedených prohlídek způsobem, který není z pohledu ústavních kautel nepřijatelný. Obecné soudy rovněž přijatelně vysvětlily, proč přistoupily ke stanovení peněžitého trestu a jak určily jeho výši.

9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění kladed a judikatura Ústavního soudu.

10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu