Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 228/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele S. I., t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem Hlavní 241, Svinařov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018 sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018 č. j. -286, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jimiž měla být porušena jeho práva vyplývající ze zákazu mučení, krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení podle d a právo na spravedlivý proces podle .

2. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že se připouští vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Republiky Kazachstán. Generální prokuratura Kazachstánu požádala o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin přivlastnění nebo zpronevěry svěřeného cizího majetku podle § 189 část 4 odst. 2 trestního zákona Republiky Kazachstán. Skutek měl zjednodušeně řečeno spočívat v uzavírání fiktivních smluv na dodání zboží a stěžovatel měl jeho spácháním způsobit celkovou škodu odpovídající škodě velkého rozsahu ve smyslu českého . Skutek by přitom podle českého naplňoval zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle , odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Městský soud shledal, že všechny podmínky vydání stěžovatele jsou splněny a naopak neshledal, že by zde byl nějaký důvod nepřípustnosti vydání vyjmenovaný v , o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

3. Ohledně nebezpečí porušení práv stěžovatele v Rusku vyplývajících z čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod městský soud vyšel z řady zpráv o situaci v Kazachstánu (zpráva organizace Amnesty International, Human Rights Watch, zpráva zastupitelského úřadu České republiky v Astaně). Uvedl, že ze zprávy zastupitelského úřadu ČR v Astaně vyplývá, že dodržování lidských práv v Kazachstánu je dlouhodobou prioritou Evropské unie. Pravidelně se také koná lidskoprávní dialog mezi Evropskou unií a Kazachstánem, díky kterému se daří postupně zlepšovat úroveň ochrany lidských práv v zemi. Mezi konkrétní diskutovaná témata přitom patří i dodržování lidských práv ve věznicích, případy mučení, ochrana práva na spravedlivý proces a nezávislost justice (tato témata byla naposledy diskutována v rámci lidskoprávního dialogu mezi Evropskou unií a Kazachstánem v roce 2017 v Astaně). Zpráva připouští, že dosavadní změna a zlepšování stavu podmínek ve věznicích je nedostatečná, nicméně uvádí, že se špatné zacházení týká především odsouzených pro politicky motivované trestné činy.

4. Městský soud dále nepřisvědčil námitce stěžovatele, že jeho trestní stíhání je politicky motivované, neboť je z popisu jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, zřejmé, že se jedná o majetkovou trestnou činnost. Městský soud k tvrzení stěžovatele, že je trestně stíhán neprávem, uvedl, že není v jeho kompetenci posuzovat důvodnost trestního stíhání. K tomu jsou oprávněny pouze justiční orgány Republiky Kazachstán. V rámci řízení o vydání nicméně požádala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze cestou právní pomoci o dodatečné informace, které by dokládaly důvodnost trestního stíhání stěžovatele. Generální prokuratura doložila důkazy, které stěžovatele mají usvědčovat z trestné činnosti (svědectví již odsouzeného údajného spolupachatele, závěry odborného ekonomického zkoumání a dalšíy). Městský soud na základě těchto dodatečných informací neshledal, že by existovala pochybnost o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Městský soud poukázal i na konkrétní záruky, které poskytla Generální prokuratura, mezi které patří i možnost konzula České republiky navštěvovat stěžovatele v místě zadržení a hovořit s ním bez přítomnosti dalších osob.

5. Městský soud svou argumentaci uzavřel tím, že přestože dodržování lidských práv v Republice Kazachstán není na žádoucí úrovni, je třeba vždy posuzovat okolnosti konkrétního případu. V případu stěžovatele je nutno zohlednit, že trestná činnost, pro kterou je žádáno jeho vydání, je majetkového charakteru a vysoce závažná, a současně stěžovatel nepatří mezi zranitelné skupiny, kterým v Republice Kazachstán hrozí špatné zacházení. Svůj závěr podložil i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

6. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu. Podle jeho názoru je skutek, z jehož spáchání je stěžovatel podezírán, v extradičních materiálech popsán dostatečně určitě a trestní stíhání stěžovatele je dostatečně odůvodněno konkrétními důkazy. Dále uvedl, že městský soud se v napadeném usnesení dostatečně zabýval otázkou, zda nebudou v případě vydání ohrožena či porušena základní práva stěžovatele. Vrchní soud obdobně jako městský soud upozornil na konkrétní okolnosti případu stěžovatele, na povahu trestné činnosti, pro kterou má být vydán, jeho osobní poměry, jakož i na konkrétní záruky, které poskytla Generální prokuratura Kazachstánu.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho trestní stíhání nebylo justičními orgány Republiky Kazachstán dostatečně odůvodněno a podloženo a že se nemohl dopustit skutku tak, jak je popsán ve výroku napadeného usnesení městského soudu. Uvádí, že si je sice vědom, že není úkolem českých soudů posuzovat jeho vinu či nevinu, nicméně je třeba, aby trestní stíhání bylo dostatečně odůvodněno soustavou důkazů. Toto své tvrzení stěžovatel dokládá odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Dále namítá, že kazašské orgány nepředložily dostatečné množství důkazů, resp. že předložily pouze jediný důkaz, a to svědectví osoby, která je ve výkonu trestu a její svědectví tak může být ovlivněno. V poslední řadě pak stěžovatel upozorňuje na stav vězeňství v Republice Kazachstán a na úroveň dodržování lidských práv. Uvádí, že se obává, že bude vystaven mučení a krutému zacházení. Dle jeho názoru se obecné soudy situaci v Republice Kazachstán věnovaly jen formálně a spokojily se s pouze formálními zárukami ze strany kazašských justičních orgánů, že nebude docházet k porušování práv stěžovatele zaručených Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.

8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že extradice není přípustná, pokud existují závažné důvody vedoucí k závěru, že vydávaná osoba bude vystavena reálnému nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu [nález

sp. zn.

ze dne 29. 1. 2014 (N 12/72 SbNU 169), bod 19, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Reálné nebezpečí neznamená jistotu, ale určitou míru pravděpodobnosti, že porušení stěžovatelových práv v cílové zemi nastane, konkrétně že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2016 odkazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. ). Při posuzování tohoto reálného nebezpečí je nutno zkoumat dva faktory: obecnou situaci v cílové zemi a osobní okolnosti stěžovatele.

12. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval přípustností extradice do zemí bývalého Sovětského svazu. Otázkou vydávání osob k trestnímu stíhání konkrétně do Republiky Kazachstán se v minulosti zabýval i Evropský soud pro lidská práva. Ten ve věci Oshlakov proti Ruské federaci č. 56662/09 ze dne 3. 4. 2014 konstatoval, že "ačkoli mezinárodní zprávy hovoří o vážných obavách ohledně dodržování lidských práv v Kazachstánu, není indikace, že situace je tak vážná, že volá pro totální zákaz vydávání do Kazachstánu". V této konkrétní věci ESLP poukázal na to, že špatné zacházení hrozí v Kazachstánu zranitelným skupinám, tedy např. členům politické opozice. Současně je relevantní, za jakou trestnou činnost má být osoba trestně stíhána. Špatné zacházení pak hrozí těm osobám, které jsou vydávány pro politicky motivovanou trestnou činnost, nikoliv pro "běžné" trestné činy, které nijak nesouvisí s politickou situací v zemi či s politickým vyjádřením (obdobně srov. Sharipov proti Ruské federaci č. 18411/10 ze dne 11. 10. 2011 a Dzhaksybergenov proti Ukrajině č. 12343/10 ze dne 10. 2. 2011).

13. V nyní posuzovaném případě je zásadní povaha trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopustit. Z popisu skutku tak, jak je uveden v napadených usneseních, je zřejmé, že se měl dopustit majetkové, příp. hospodářské trestné činnosti. Současně obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nepatří mezi tzv. zranitelné skupiny, resp. není politickým odpůrcem kazašského režimu, a své závěry řádné odůvodnily. Taková skutečnost nevyplynula ani z provedeného dokazování. Stěžovatel v průběhu řízení nepředložil důkazy, které by měly svědčit o tom, že je jeho trestní stíhání politicky motivováno.

14. Justiční orgány Republiky Kazachstán podložily trestní stíhání stěžovatele dostatečně přesvědčivými důkazy, když českým justičním orgánům předložily svědectví údajného spolupachatele stěžovatele a listinné důkazy. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, v řízení o vydání nemůže český soud nahrazovat pravomoci cizozemského soudu a provádět dokazování ohledně viny stěžovatele. České orgány však musí v souladu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních lidskoprávních dokumentů, požadovat, aby extradiční materiály poskytnuté dožadující stranou svědčily o zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení. Z těchto materiálů musí být zřejmé, že je trestní stíhání založeno na určité soustavě důkazů, tedy že je dostatečně odůvodněno a podloženo (srov. nález

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2013, N 161/70 SbNU 501). Tyto požadavky byly v nyní projednávané věci dodrženy. Na základě žádosti státní zástupkyně doložily kazašské orgány další důkazy, které mají dokládat odůvodněnost trestního stíhání stěžovatele. Současně se oba soudy v napadených usneseních odůvodněností trestního stíhání dostatečně zabývaly. Ústavní soud proto v tomto ohledu neshledal žádné pochybení v postupu českých justičních orgánů a uzavírá, že z extradičních materiálů, jakož i z odůvodnění rozhodnutí městského a vrchního soudu, je dostatečně seznatelné, pro jaký skutek je vedeno trestní stíhání a z jakých důkazů kazašské orgány vyvozují podezření, že se uvedeného činu měl dopustit právě stěžovatel. K porušení základního práva stěžovatele tedy nedošlo ani v tomto ohledu.

15. Dále je nutno brát v potaz záruky, které poskytly v řízení kazašské orgány. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že se jedná pouze o záruky formální. Kazašská strana nabídla řadu konkrétních záruk, mj. možnost zástupce České republiky navštívit stěžovatele v místě zadržení a hovořit s ním bez přítomnosti dalších osob. Ústavní soud tyto záruky považuje za dostatečně určité a silné.

16. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani tu námitku stěžovatele, že se obecné soudy zabývaly otázkou dodržování lidských práv v Kazachstánu pouze formálně. Obecné soudy uvedly, že není pochyb o problematičnosti dodržování lidských práv v souvislosti s trestním řízením v Kazachstánu, čímž daly najevo, že tomuto riziku přisuzují patřičnou závažnost. Vysvětlily však, proč ve stěžovatelově případě neshledávají obavu z možného porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv a svobod po jeho případném vydání do Kazachstánu za naplněnou, a to zejména s ohledem na povahu trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopustit. Rozhodnutí obecných soudů, jakož i jejich odůvodnění, jsou tak souladná se všemi požadavky, které jsou na ně kladeny ústavním pořádkem i mezinárodními závazky České republiky.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu