Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3217/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2018, č. j. -67, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. , a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. března 2017, č. j. -900, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud" nebo "nalézací soud") rozsudkem ze dne 10. prosince 2015, č. j. -659, stěžovatele zčásti zprostil obžaloby, zčásti jej uznal vinným (viz trestná činnost specifikovaná v následujícím odstavci) a uložil mu trest; k odvolání Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") usnesením ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. , v odsuzující části rozsudek zrušil a vrátil krajskému soudu k novému rozhodnutí. Krajský soud shora označeným rozsudkem znovu uznal stěžovatele vinným, uložil mu trest a rozhodl o odčinění nemajetkové újmy.

V záhlaví uvedeným rozsudkem vrchní soud k odvolání stěžovatele i státní zástupkyně zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a nově stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle , 2 trestního zákona (skutek I), pohlavního zneužívání podle trestního zákona (skutek II), zvlášť závažného zločinu znásilnění podle , 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) (skutek III) a pokračujícího přečinu ohrožování výchovy dítěte podle , odst. 3 písm. b) (skutky I - III), za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců do věznice s ostrahou. Odvolací soud dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozeným na odčinění nemajetkové újmy celkem 1 211 717 Kč a se zbytkem nároku byly poškozené odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních; bývalá manželka stěžovatele byla s celým nárokem na odčinění nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), předně namítá, že Nejvyšší soud nenapravil zásadní pochybení odvolacího soudu a některé námitky stěžovatele vyloučil jako nespadající pod dovolací důvody, a je přesvědčen, že skutkové závěry z provedeného dokazování nevyplývají a některé důkazy byly opomenuty; soudy se nevypořádaly s jedním ze znaleckých posudků, jehož závěry o závislosti poškozených jsou v příkrém rozporu s ostatními důkazy. Stěžovatel opomenul v trestním řízení poukázat na dříve neznámé svědectví své sestry, bez něhož nemohl být skutkový stav řádně zjištěn; poškozená by jej křivě nenařkla, nebýt vlivu jiných osob. Podle stěžovatele byly všechny důkazy hodnoceny jen v jeho neprospěch, hodnocení důkazů v jeho prospěch pak zapadlo do kontextu odsuzujícího rozhodnutí, a tím byl porušen princip presumpce neviny i zásada in dubio pro reo (k tomu odkázal na nález ze dne 17. 5. 2007,

sp. zn.

(N 86/45 SbNU 259), všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy dále chybně posoudily znak závislosti na stěžovateli a existenci těžké újmy, případně, zda vzniklou újmu nemohly zapříčinit i jiné okolnosti; stěžovatel má za to, že o jeho vině svědčí pouze výpovědi poškozených - ani podpůrné důkazy neobstojí. Obstojí naopak řada důkazů potvrzujících jeho tvrzení, že se trestného jednání nedopustil, ta však obecné soudy pominuly, čímž zasáhly do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článcích 2 odst. 2, 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 2, 37 odst. 3, 38 odst. 2, 39 a 40 odst. 2 a 3d (dále jen "").

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl stíhán a odsouzen za jednání, kterého se dopouštěl v letech 1996 - 2005 (skutek I.), od roku 2005 do roku 2008 (skutek II) vůči dceři své (bývalé) manželky a od roku 2007 do roku 2013 (skutek III) vůči dívce, jejímž byl pěstounem, později poručníkem; obvinění stěžovatele následovalo po jeho rozvodu a nastalých majetkových sporech s bývalou manželkou. Soudy stěžovatele odsoudily opakovaně, k odvolání stěžovatele zrušil vrchní soud původní rozsudek s pokynem pečlivěji se zabývat tvrzenou bezbranností poškozených, provést některé další důkazy, vzít v úvahu, nemá-li vliv na obvinění stěžovatele i situace v rodině (rozvod) a prověřit, nejde-li o pokračování v trestné činnosti. Uvedeným požadavkům napadený rozsudek nalézacího soudu vyhověl, vrchní soud jej ale zrušil po zjištění existence důvodu pro použití zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009 (skutky I a II); odvolací soud své rozhodnutí založil na správných skutkových zjištěních soudu prvního stupně. Obecné soudy se věcí důkladně zabývaly a námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá, jsou jen opakováním argumentace, s níž se soudy již vypořádaly.

Z odůvodnění napadeného usnesení je patrné, že i Nejvyšší soud se důkladně zabýval dovolacími námitkami stěžovatele, mimo jiné i vymezením pojmů závislosti ( a trestního zákona), bezbrannosti ( ) a těžké újmy na zdraví (, trestního zákona a ).

Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádnou novou argumentaci, která nebyla předmětem předchozího přezkumu obecných soudů a která by svědčila o zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech. Stěžovateli nebyla v řízení upřena možnost domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu (y) ani možnost předkládat návrhy a vyjadřovat se ke všem provedeným důkazům (y). Soudy na základě provedených důkazů učinily jiné skutkové závěry, než jaké odpovídají představám stěžovatele, svá rozhodnutí však podrobně a přesvědčivě odůvodnily - jejich odlišné závěry nelze považovat bez dalšího za porušení práva na rovnost (y). Stěžovatel nebyl zbaven ani práva na obhajobu (y), které neznamená, že každá obhajoba bude bezvýhradně akceptována. Porušením zásady in dubio pro reo není (jakákoliv) pochybnost stěžovatele, ale taková objektivní situace, v níž nezávislý soud nemůže učinit jednoznačný závěr o vině či nevině obžalovaného, která nenastala, a soudy po důkladném řízení učinily jednoznačný závěr o naplnění skutkových podstat trestných činů tak, jak jsou zákonem definovány (y).

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích není Ústavní soud podle příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 3. 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu