Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4331/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje 3 a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Kohoutka, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. 274, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 12. září 2018, č. j. -275, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2018, č. j. -261, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Tomáše Pekárka, jako vedlejšího účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovateli bylo rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 6. 2017, č. j. -231, uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku 300 560 Kč s příslušenstvím (dlužné ceny díla spočívajícího ve zhotovení betonových podlah) a na náhradě nákladů řízení dalších 300 867,06 Kč. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem uvedené rozhodnutí v meritu potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a snížil jejich výši na 211 946 Kč. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení důvodů přípustnosti podaného dovolání.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "). Ústavní stížnost podle stěžovatele směřuje předně proti usnesení Nejvyššího soudu, který se jeho argumentací vůbec nezabýval, a tím mu znemožnil uplatnění jeho práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud podle stěžovatele zneužívá bezbřehých možností daných mu zákonodárcem a odmítá většinu podaných dovolání; v případě stěžovatele jde o jasný případ denegatio iustitiae - odepření spravedlnosti. Z věcného i procesního hlediska dále stěžovatel namítá, že všechna rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "); dále se Ústavní soud zabýval její přípustností podle téhož zákona.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení přepokladů jeho přípustnosti. Ústavněprávními aspekty posuzování předpokladů přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí dovolání pro vady porušením y.

Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Nelze proto předně přisvědčit náhledu stěžovatele o odepření spravedlnosti plynoucímu z toho, že Nejvyšší soud odmítá velký počet podání. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy; také proto je v řízení před Nejvyšším soudem povinné zastoupení advokátem (viz ).

Ústavní stížnost stěžovatele lze v podstatě označit za neodůvodněnou (blanketní). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v podání Ústavnímu soudu nevznáší jediný konkrétní argument na podporu svých tvrzení, že Nejvyšší soud vyhodnotil obsah jeho dovolání chybně a že své rozhodnutí řádně neodůvodnil, nepovažoval Ústavní soud ani za nutné dovolání vyžádat a přezkoumat.

Nejvyšší soud uvedl v napadeném rozhodnutí, že dovolací důvod nesprávného posouzení věci spatřoval stěžovatel v tom, že odvolací soud zavázal k plnění někoho, kdo není kontrahentem smlouvy o dílo; připomněl zároveň, že jeho ustálená rozhodovací praxe trvá na tom, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ). Tvrzení, podle kterého napadané rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Stěžovatel uvedeným požadavkům nedostál, neboť neoznačil žádné konkrétní rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit. Tento závěr Nejvyššího soudu stěžovatel žádným konkrétním tvrzením nezpochybnil; Ústavní soud proto nemá důvod považovat jej za nepřesvědčivý a ústavní stížnost v části směřující proto usnesení Nejvyššího soudu shledává zjevně neopodstatněnou.

Ve výše citovaném stanovisku byl přijat navazující závěr, podle něhož, nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . S odkazem na tento závěr je třeba ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků podle .

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků a ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle a zčásti jako nepřípustný podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu