Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1583/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Svazu klubů mládeže, z. s., se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, č. j. -296, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016, č. j. -262, a Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. července 2015, č. j. -237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3 jako vedlejší účastnice řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řízení před obecnými soudy a napadená rozhodnutí

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně" nebo "nalézací soud") zamítl napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele o náhradu škody ve výši 13 960 000 Kč a 120 000 000 Kč s příslušenstvím a náhradu škody způsobenou na interiéru zámku v Dolním Adršpachu (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a vrátil stěžovateli zaplacené zálohy na znalečné (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") následně k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti jako nepřípustné, zčásti pro vady spočívající v nevymezení dovolacích důvodů (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč (výrok II).

Ústavní stížnost a vyjádření účastníků řízení

Právně zastoupený stěžovatel (dále též "SKM") ve své včas podané ústavní stížnosti splňující i další požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), tvrdí, že soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a 36 odst. 1d (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti především popisuje okolnosti svého vzniku, přerušení činnosti a jejího znovuobnovení, navrácení majetku po roce 1989 a průběhu řízení o jeho žalobě o náhradu škody na vráceném majetku, které soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly.

Podle stěžovatele mu měla škoda vzniknout především tím, že Ministerstvo vnitra České socialistické republiky (dále jen "MV ČSR") jej v roce 1970 nezákonně vymazalo z registru organisací; svůj nárok proto stěžovatel uplatnil z titulu nesprávného úředního postupu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), respektive , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen ""). Stěžovatel odmítá závěr soudu prvního stupně, že jím tvrzené jednání Ministerstva vnitra České republiky (dále též "žalovaný") není nesprávným úředním postupem, a nadto, že objektivní promlčecí doba podle citovaných zákonů začala běžet již 30. září 1970. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že i pro případ, kdy by vzhledem k době nesvobody neuplynula desetiletá promlčecí doba 30. září 1980 a "rozběhla se" až po listopadu 1989, musela by uplynout nejpozději v roce 1999. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že žalovaný v řízení vystupoval jako účastník občanskoprávních vztahů, nikoli jako autoritativní správní orgán rozhodující o jeho právech a povinnostech, a proto se měl stěžovatel domáhat náhrady tvrzené škody podle , , v tehdy účinném znění.

Přestože odvolací soud dal stěžovateli z části zapravdu, potvrdil podle něj nesprávně napadený rozsudek a ztotožnil se především chybně se závěrem soudu prvního stupně, že právo stěžovatele na náhradu škody je promlčeno. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho možnost domáhat se svých práv a excesivně aplikovaly ustanovení a , o promlčecích lhůtách; ani Nejvyšší soud této jeho námitce nepřisvědčil. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud zrekapituloval napadená rozhodnutí soudů; uvedl především, že ústavní stížnost směřuje jen proti postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, případně opožděnou (viz například usnesení

sp. zn.

ze dne 14. ledna 2014,

sp. zn.

ze dne 7. března 2016 či

sp. zn.

ze dne 8. března 2016; všechna rozhodnutí dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či novou argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.

Chronologický přehled skutkového děje a řízení před obecnými soudy

Pro snazší orientaci v předmětné kauze, která má historický (i politický) kontext a která má svůj počátek v šedesátých letech minulého století, považuje Ústavní soud za přehledné seřadit nejdůležitější události chronologicky do níže uvedeného přehledu. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí, a především ze spisu vedeného soudem prvního stupně pod spisovou značkou , se podává historie stěžovatele a jeho kroků (úkonů) vztahujících se k předmětné věci:

- dne 22. září 1968 proběhla I. Českomoravská národní konference SKM, na které byl stěžovatel založen;

- dne 7. listopadu 1968 schválilo stanovy stěžovatele MV ČSR pod č. j. NV III/3-2249/68, neboť splňovaly požadavky § 2 zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 68/1951 Sb.") - toto rozhodnutí nebylo nikdy zrušeno a bylo platné, a to i podle , o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "");

- dne 1. července 1969 získal stěžovatel na základě hospodářské smlouvy č. 4/1969 zámek v Adršpachu č. p. 75 (dále jen "velký zámek"), dům č. p. 77 (dále jen "malý zámek") a právo hospodaření k pozemku p. č. 380 o výměře 10 831 m2 (dále jen "zámecký park"), vše v katastrálním území Dolní Adršpach;

- v roce 1970 vznikl Socialistický svaz mládeže (dále jen "SSM");

- dne 26. května 1970 rozhodl sekretariát Sdružení organizací dětí a mládeže (dále jen "SODM") svým opatřením o ukončení SKM ke dni 16. října 1970;

- dne 7. června 1970 byla usnesením Českomoravské rady SKM (nepříslušný orgán) ukončena činnost stěžovatele ke dni 30. září 1970 a rozhodnuto, že do uvedeného data musí být hospodářská zařízení (mimo jiné i velký a malý zámek) předána orgánům SSM nebo SODM nebo dána do likvidace;

- dne 16. června 1970 potvrdilo ukončení stěžovatele i opatření předsednictva Rady SODM;

- dne 30. listopadu 1970 byla ukončena činnost likvidační komise pro vypořádání majetku stěžovatele, malý i velký zámek byly předány SSM;

- dne 1. října 1974 převedl SSM hospodářskou smlouvou velký a malý zámek na MV ČSR (s upozorněním, že jde o majetek likvidovaného - "zakázaného" SKM); objekt velkého zámku byl přebudován na archiv;

- v roce 1975 byl malý zámek pro "desolátní stav a nezpůsobilost k jakýmkoliv opravám" na základě souhlasu MNV Dolní Adršpach a ONV Náchod zbořen;

- dne 26. února 1990 prohlásili zástupci stěžovatele, že činnost SKM pokračuje;

- dne 13. března 1990 projevilo dobrovolné shromáždění SKM zájem požádat Federální Ministerstvo vnitra Československé socialistické republiky (dále jen "FMV") o souhlas s pokračováním činnosti;

- dne 2. května 1990 FMV sdělilo stěžovateli, že řízení o registraci je podle , účinného od 1. května 1990, v kompetenci tehdejšího MV ČR;

- ke dni 8. května 1990 zaregistrovalo tehdejší MV ČR nově Svaz klubů mládeže podle - nešlo o postup podle , upravující pokračující existenci organizací vzniklých podle zákona č. 68/1951 Sb.;

- dne 27. února 2003 určil soud prvního stupně rozsudkem č. j. -23, že stěžovatel registrovaný dne 7. listopadu 1968 nikdy nezanikl a Svaz klubů mládeže registrovaný dne 8. května 1990 pod č. VSP/1-159/90-R nevznikl;

- dne 25. září 2003 Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. -317 určil, že SKM nikdy nezanikl, vlastnictví velkého zámku nemohlo na SSM přejít, převod ze dne 25. září 1974 nebyl platný, a proto je stěžovatel vlastníkem velkého zámku;

- dne 16. května 2006 předal žalovaný (č. j. ZM-70-I/SPO 2006) velký zámek fakticky stěžovateli;

- dne 16. května 2008, dva roky po převzetí velkého zámku, podal stěžovatel žalobu o náhradu škody, na základě které bylo zahájeno řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí;

- dne 30. června 2014 prodal stěžovatel velký zámek obci Adršpach;

- dne 15. července 2015 soud prvního stupně zamítl napadeným rozhodnutím žalobu o náhradu škody;

- dne 18. února 2016 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně;

- dne 31. října 2017 odmítl Nejvyšší soud dovolání v záhlaví uvedeným usnesením.

Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že stěžovatel krátce po svém vzniku získal velký a malý zámek, o které v důsledku výše popsané situace na počátku 70. let přišel, současně s protiprávním ukončením své činnosti. Velký i malý zámek převzalo MV ČSR, které bylo rovněž orgánem veřejné moci vedoucím evidenci organisací podle zákona č. 68/1951 Sb. Jeho "nástupce" (žalovaný) registroval sdružení podle Velký zámek byl stěžovateli vydán v roce 2008; malý zámek vydán být nemohl, protože byl v roce 1975 zdemolován.

Soud prvního stupně zamítl žalobu o náhradu škody ve výši nákladů na rekonstrukci velkého zámku a zámeckého parku, výstavbu nového malého zámku a ušlého nájemného; vymazání stěžovatele z registru dobrovolných organizací, následné převzetí velkého a malého zámku, rozhodnutí o demolici malého zámku, likvidaci vnitřního vybavení zámků, nevydání nemovitých věcí již v roce 1990, nepovažoval za nesprávný úřední postup či nezákonná rozhodnutí a důsledky z nich plynoucí. Nalézací soud především dospěl k závěru, že existuje právní důvod pro zamítnutí žaloby, jímž je promlčení práva stěžovatele na náhradu škody.

Odvolací soud v řízení potvrdil napadený rozsudek a odmítl pouze závěr soudu prvního stupně, že výmaz stěžovatele z registru organisací nebyl nesprávným úředním postupem. Jakkoliv totiž stěžovatel nikdy nezanikl (viz též rozsudek soud prvního stupně č. j. -23), byla fakticky jeho činnost ukončena opatřeními sekretariátu Rady SODM, předsednictva Rady SODM a usnesením Českomoravské rady SKM ke dni 30. září 1970; vzhledem k historickým okolnostem nemohl stěžovatel zabránit převedení majetku velkého a malého zámku na SSM ani následně na MV ČSR. Proto bylo zastavení činnosti stěžovatele a zabavení jeho majetku, zakončené výmazem stěžovatele z registru organisací podle , nátlakovým jednáním státu, a tedy nesprávným úředním postupem, za který stát odpovídá ( ).

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele s tím, že jeho přípustnost nezakládá ani otázka promlčení práva na náhradu škody podle ustanovení , ani rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2010, č. j. -99, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2011,

sp. zn.

). Odkaz stěžovatele na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu vztahující se k jiným jeho nemovitostem je nepřiléhavý a důvodná není ani námitka, že soudy opomenuly jeho důkazní návrhy, neboť odůvodnily, proč některé ze stěžovatelem navrhovaných důkazů neprovedly. V případě opožděného navrácení nemovitosti nemohlo jít o nesprávný úřední postup z důvodů, které Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil.

Vlastní posouzení věci

Postup obecných soudů, které založily svá rozhodnutí mimo jiné na vznesené námitce promlčení, není podle Ústavního soudu excesivní, jak uvádí stěžovatel. V již výše uvedeném usnesení

sp. zn.

se Ústavní soud zabýval promlčením práva na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem - administrativním ukončením činnosti organisace v době nesvobody - a s odkazem na tehdy napadené usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že před listopadem 1989 žádná právní překážka nebránila v uplatnění práva na náhradu škody podle a žádný právní předpis nestavěl ani nepřerušoval běh promlčecí doby; tím spíše neexistovala žádná překážka po listopadu 1989. Tuto judikaturu zmiňuje již napadený rozsudek soudu prvního stupně.

Z výše uvedené chronologie případu je patrné, že v roce 1990 stěžovatel činil kroky ve snaze znovuobnovit svoji činnost a měl povědomí o neexistenci malého zámku. Přesto stěžovatel, ač si byl vědom, že byl v květnu 1990 nesprávně zaregistrován jako nové (nikoliv znovuobnovené) sdružení, obrátil se na soud se žalobou na určení, že nikdy nezanikl a splňuje požadavky kladené na občanské sdružení podle teprve na konci roku 2002 (viz rozsudek soudu prvního stupně č. j. -23). Rovněž žalobu o určení vlastnictví velkého zámku podal u Okresního soudu v Náchodě až v roce 2001, který v odůvodnění rozsudku č. j. -317 na straně 3 (odst. 5) uvedl, čím stěžovatel doložil, že vydání (mimo jiné) velkého zámku požadoval již od počátku 90. let minulého století. Již tehdy si proto musel být stěžovatel vědom existence tvrzeného protiprávního jednání i vzniklé škody (demolice malého zámku) a bylo tedy jeho věcí, aby se domáhal svých práv žalobou včas. Otázku kontinuity stěžovatele, s ohledem na registraci sdružení na základě nesprávného poučení v roce 1990, by soud mohl vyřešit jako otázku předběžnou jak v řízení o určení vlastnictví, tak i v řízení o náhradě škody. Zkoušel-li stěžovatel v průběhu 90. let pro dosažení svého cíle "jiné cesty" a svůj nárok na náhradu škody uplatnil teprve v roce 2008, nelze jeho jednání považovat za aktivní péči o subjektivní práva, která se tak podle zásady vigilantibus iura scripta sunt mohla stát nevymahatelnými. Zde lze odkázat i na obdobné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2017,

sp. zn.

, kdy se stěžovatel domáhal náhrady proti jinému orgánu veřejné moci a napadal rovněž nesprávnou aplikaci promlčení.

Závěr

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postup obecných soudů zasáhl jeho základní práva. V předmětné věci rozhodovaly soudy, tedy orgány povolané k výkonu soudní moci, jimž přísluší poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem ( a 90y), tuto moc užily v souladu s y, aniž by přitom překročily zákonem stanovené meze a v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, věcí se pečlivě zabývaly a své závěry k otázkám nesprávného úředního postupu i promlčení práva stěžovatele řádně odůvodnily. Porušením práva na soudní ochranu není ani odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, tím spíše, postrádá-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu jakoukoliv ústavněprávní argumentaci (námitky se opakují a směřují výhradně proti závěrům soudu prvního stupně a odvolacího soudu). Skutečnost, že promlčení práva nebylo vyhodnoceno podle představ stěžovatele, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.

Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu