Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3259/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti AUTO POKORNÝ, s. r. o., se sídlem Okružní 872/25a, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2018 č. j. -29, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018 č. j. -54, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 12. 2016 č. j. 52346/16/5200-11431-711360 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 9. 12. 2015 č. j. 4192253/15/3003-52523-705200, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Současně navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů finanční správy. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle , , a 5, , , , d (dále jen " "), y, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů finanční správy v rámci daňové kontroly daně z příjmů právnických osob, který byl následně aprobován správními soudy.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") zahájil u stěžovatelky dne 26. 2. 2013 daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010. Správce daně zaměřil svou pozornost na vykázané výdaje za plnění přijatá ve zdaňovacím období od společnosti Studio F H Design spol. s r.o. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala skutečné provedení služeb, které jí fakturovala společnost Studio F H Design spol. s r.o., tedy reklamu na billboardech v hodnotě 500 000 Kč, a tuto položku tudíž nebylo možné zahrnout do výdajů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle , o daních z příjmu (dále jen " "). Z výdajů na reklamní kampaň vysílanou na rádiu Petrov uznal správce daně stěžovatelce výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve výši 1 245 867 Kč, které odpovídají ceně tržně obvyklé za reklamní kampaně vysílané rádiem Petrov, a nikoliv ve výši deklarované stěžovatelkou v daňovém přiznání, tedy v částce 1 950 792 Kč. Správce daně dodatečným platebním výměrem doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2010 ve výši 228 950 Kč a zároveň jí uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 45 790 Kč. Odvolání stěžovatelky Odvolací finanční ředitelství zamítlo. V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky a následně Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí správní soudy.

Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry správních soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před správními soudy, a to od jejich samotného počátku. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance, která mu ovšem nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud rozhodovaly nestranně, s uvedenými námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními , daňový řád (dále jen " "). Krajský soud i Nejvyšší správní soud se zabývaly rozložením důkazního břemene v daňovém řízení a naplněním podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně z příjmu právnických osob, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese daňový subjekt. Pokud daňový subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, z jím tvrzených skutečností se nevychází. Závěry správních soudů, že předmětné výdaje nemohly být považovány za výdaj ve smyslu zákona o daních z příjmů, resp. že tyto výdaje neodpovídají ceně obvyklé, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.

Nejvyšší správní soud zastává jasný a konzistentní názor jak k otázce rozložení důkazního břemene v daňovém řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. -88 nebo -72), tak i k otázce úpravy základu daně poplatníka v případě odlišností mezi cenou sjednanou mezi spojenými osobami a cenou sjednanou v běžných obchodních vztazích (srov. např. rozsudky č. j. -108, -65 nebo -105). Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud vyřešil dané otázky v souladu s citovanou judikaturou, přičemž při přezkumu její aplikace Ústavní soud neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel.

Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález

sp. zn.

). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález

sp. zn.

). Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem (usnesení

sp. zn.

).

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Tvrzení o porušení a 5 a y stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení daně z příjmů právnických osob a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Nález Ústavního soudu

sp. zn.

, na který odkazuje stěžovatelka v souvislosti s namítaným porušením práva na podnikání, na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká uplatňování produkčních kvót cukru a nikoli výběru daní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2019

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu