Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3938/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jaroslavy Bílé, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018 č. j. -343 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. dubna 2017 č. j. -254 ve znění opravných usnesení ze dne 4. prosince 2017 č. j. -292, ze dne 12. února 2018 č. j. -311 a ze dne 17. července 2018 č. j. -338, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Miroslava Bundaviče a 2) Bc. Veroniky Tomkové, 3) Viktorie Bílé a 4) Matouše Bílého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen "").

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. -254 ve znění opravných usnesení ze dne 4. 12. 2017 č. j. -292, ze dne 12. 2. 2018 č. j. -311 a ze dne 17. 7. 2018 č. j. -338 změnil původně vyhovující rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 4. 2016 č. j. -216 tak, že žalobu, jíž se právní předchůdce stěžovatelky (žalobce) domáhal po prvním vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu ústně uzavřené smlouvy o půjčce, zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud poté, co zopakoval některé z okresním soudem provedených důkazů (výslechy svědků Kličky a Freylicha), dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že se právnímu předchůdci stěžovatelky nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce a předání peněz. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce má reálnou povahu, předpokládá nejen smluvní ujednání, ale i skutečné přenechání předmětu půjčky. K tomu uvedl, že oba výše jmenovaní svědkové nepotvrdili uzavření smlouvy o půjčce, neboť nebyli přítomni přímo při předání peněz. Tvrzení o existenci smlouvy o půjčce nebylo prokázáno ani předložením (byť neplatné) směnky, neboť směnka nemůže prokázat existenci právního vztahu mezi účastníky. Svědeckou výpověď svědka Melchera (původního věřitele a postupitele pohledávky ze smlouvy o půjčce na právního předchůdce stěžovatelky) pak krajský soud považoval za nevěrohodnou, a to s ohledem na skutečnost, že postoupením pohledávky na právního předchůdce stěžovatelky se stal z účastníka řízení svědek, který při své výpovědi měl zájem na výsledku sporu.

3. Následné dovolání stěžovatelky a vedlejších účastníků řízení 2), 3) a 4), jako právních nástupců žalobce, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018 č. j. -343 s odvoláním na , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") odmítnuto. Nejvyšší soud podotkl, že usuzují-li dovolatelé na přípustnost svého dovolání podle z toho, že krajský soud postupoval při hodnocení provedených důkazů a zjišťování skutkového stavu v extrémním rozporu s a jeho postup při hodnocení důkazů vykazuje známky libovůle, takže tímto postupem došlo nejen k porušení , ale i k zásahu do ústavně zaručeného práva dovolatelů na soudní ochranu podle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vytýkají krajskému soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlížejí ovšem, že k vadám řízení Nejvyšší soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( ). Dále doplnil, že dovolacím důvodem uvedeným v není možné úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v Z toho, že dovolatelé na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládají vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů krajským soudem je v extrémním rozporu s jimi vyvozenými závěry [k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005

sp. zn.

(N 181/38 SbNU 449) a ze dne 17. 12. 2014

sp. zn.

(N 231/75 SbNU 581), popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015

sp. zn.

nebo ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

(všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Důkazům, které byly v řízení provedeny, pak odpovídá dovolateli zpochybňovaný skutkový závěr krajského soudu, že nebylo prokázáno předání předmětu půjčky, tj. částky 150 000 Kč; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. výše citovaný nález

sp. zn.

nebo usnesení

sp. zn.

), tak v posuzovaném případě nejde.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh dosavadního řízení, obsah v něm vydaných rozhodnutí a rovněž rekapituluje obsah v řízení uplatněných námitek. Nejvyššímu soudu vytýká, že se nezabýval jejími konkrétními námitkami, které se týkaly extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a libovůle krajského soudu při jejich hodnocení. Poukazuje na to, že i z Nejvyšším soudem citované judikatury Ústavního soudu se podává, že i když Nejvyšší soud vyhodnotí dovolatelem předloženou otázku jako otázku skutkovou, nezbavuje jej tato skutečnost povinnosti posoudit, zda namítané pochybení krajského soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní rozpor. Poukazuje na to, že krajský soud provedl selektivní hodnocení důkazů, přičemž záměrně vynechal podstatné a důležité části důkazů ze svých hodnotících úvah, neboť se nehodily do koncepce, které dal přednost. Stěžovatelka dále rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy (např. výslechy svědků Melchera a Kličky) a podává k nim svoje vlastní vysvětlení. Rovněž poukazuje na to, že krajský soud se nezabýval důkazním významem směnky, když pouze uvedl, že směnkou nelze prokázat skutečné předání peněz. Podle stěžovatelky však žádné jiné vysvětlení, než že tato směnka měla krýt kauzální závazek (půjčku), neexistuje.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná ( a contrario). Proti rozhodnutí krajského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Stěžovatelka ústavní stížností brojí v prvé řadě proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká, že se nezabýval jejími námitkami ohledně extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, což mělo mít za následek porušení jejího práva na soudní ochranu. V obecné rovině lze přisvědčit stěžovatelce, že dovolací argumentace spočívající na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahujícího se k ochraně základních práv a svobod, může být důvodem pro shledání dovolání jako přípustného [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (č. 460/2017 Sb.)]. To však nezbavuje dovolatele povinnosti podat takové dovolání, které splňuje všechny náležitosti stanovené (viz ), k nimž vedle obecných náležitostí ( ) patří i vymezení důvodu dovolání a toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V nyní posuzované věci bylo dovolání stěžovatelky [a vedlejších účastníků 2), 3) a 4)] odmítnuto, jelikož v něm nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu Tyto skutečnosti si Ústavní soud ověřil z kopie dovolání, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti. Stěžovatelkou namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, z něhož dovozovala přípustnost dovolání, pak pramení pouze z toho, že stěžovatelka provedeným důkazům přikládá jiný význam, jinak je hodnotí a z tohoto odlišného hodnocení důkazů pak nutně dospívá i k jiným skutkovým zjištěním, než k jakým dospěl krajský soud.

8. Je tedy namístě závěr, že stěžovatelčino dovolání postrádalo obligatorní část tohoto mimořádného opravného prostředku, a proto nelze na postup Nejvyššího soudu, jenž na tomto základě dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Nevymezila-li tedy stěžovatelka řádně předpoklady přípustnosti dovolání a ani způsobilý dovolací důvod, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání odmítnout. Odmítnutí takového dovolání pro vady není porušením y (viz citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

9. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), anebo nikoliv. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka kvalifikovaně nevymezila otázku jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".

10. V této souvislosti Ústavní soud uzavírá, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. věta za středníkem ), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. ). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - považovat za přípustnou.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části napadající rozsudek krajského soudu podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu