Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2281/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., právně zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 5. 2018 č. j. -351 a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018 č. j. -330, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d.

2. Krajský soud napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu, kterým okresní soud rozhodl, že stěžovatel vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce trvání tří let z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2014 č. j. -209 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 4. 2015 č. j. -249.

3. Okresní soud opřel své rozhodnutí o zjištění, že stěžovatel v celkové čtyřleté zkušební době nevedl řádný život, když se dopustil další úmyslné trestné činnosti ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. a dále řádně neplnil další uložené podmínky v úhradách výživného a náhrady škody. Krajský soud s hodnocením soudu prvního stupně souhlasil a nadto konstatoval, že stěžovatel řádně nevykonával trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. a na základě toho soud rozhodl o přeměně nevykonaného zbytku tohoto trestu v trest odnětí svobody v trvání 273 dnů.

4. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že nesprávně posoudily běh zkušební doby, namítá, že uhradil veškerou škodu, která vznikla v důsledku trestného činu neplacení výživného, tj. uhradil veškeré dlužné výživné. Přestože k těmto úhradám došlo až po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, má stěžovatel za to, že jsou důvodem přinejmenším pro důsledné přezkoumání, proč se tak stalo, a jak v důsledku toho na stěžovatele nahlížet. Stěžovatel vytýká soudům, že při hodnocení jednání stěžovatele nevzaly do úvahy skutečnost, že stěžovatel byl téměř po celou dobu běhu zkušební doby v insolvenčním řízení - konkurzu, což mu prakticky znemožňovalo dosahovat disponibilních příjmů, ze kterých by mohl reálně hradit své závazky. K argumentaci soudů, že stěžovatel nevykonal část uloženého trestu obecně prospěšných prací, pak stěžovatel poukazuje na obsah spisu, zejména na jeho žádost o povolení změny místa výkonu trestu, na kterou nebylo soudem nijak reagováno. Lze přitom předvídat, že pokud by soud této žádosti stěžovatele vyhověl, byl by stěžovatel schopen tyto práce v místě svého tehdejšího bydliště vykonat.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

7. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů, které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy v případě stěžovatele zvažovaly, zda se osvědčil ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody a dospěly k závěru, že pokud v této době opětovně páchal trestnou činnost a neplnil ani další uložené podmínky, je třeba na něho hledět tak, že nevedl řádný život a tedy že se neosvědčil. Soudy tak postupovaly dle a rozhodly o tom, že stěžovatel udělený trest vykoná. Odůvodnění jejich rozhodnutí jsou dostatečně konkrétní, vycházející ze skutkových okolností věci a co do rozsahu a argumentační roviny jsou dostatečná a přesvědčivá. Ústavní soud neshledal, že by byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tak nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť k takovému postupu neshledal relevantní důvody.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu