Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4231/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, č. j. -41, a Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. října 2017, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle , a odsoudil jej k samostatnému trestu vyhoštění na dobu osmnácti měsíců. Městský soud v Praze citovaným usnesením zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné; Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), popisuje, jak přicestoval do České republiky a po čase byl správním rozhodnutím vyhoštěn; po vydání rozhodnutí požádal o udělení mezinárodně právní ochrany, která mu nebyla udělena, a poté, co Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost, podal stěžovatel žádost znovu. Nové správní řízení bylo pro nepřípustnost zastaveno a podanou správní žalobu vzal stěžovatel zpět. Následně mu byl vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 28. července 2017, stěžovatel však nevycestoval a v poslední den stanovené doby podal žádost o povolení k přechodnému pobytu pro rodinného příslušníka občana Evropské unie, neboť v té době žil ve společné domácnosti se svojí družkou (nyní manželkou); řízení o této žádosti nebylo ke dni podání ústavní stížnosti ukončeno. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neopustil území České republiky, ač byl vyhoštěn (rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. července 2015), a to ani po vydání výjezdního příkazu, zahájily orgány činné v trestním řízení jeho trestní stíhání. Po vydání rozsudku nalézacího soudu stěžovatel vycestoval do Itálie, kde 18. dubna 2018 uzavřel se svou českou družkou manželství. Podle stěžovatele obecné soudy dostatečně nezohlednily důvody, pro které nevycestoval (nerespektoval rozhodnutí správních orgánů), a proto se na Ústavní soud obrací se žádostí o posouzení trestnosti svého jednání, domáhal-li se v průběhu trestního řízení přehodnocení správního rozhodnutí a požadoval-li, aby mohl zůstat na území České republiky. Obecné soudy se podle stěžovatele touto otázkou nedostatečně zabývaly, pominuly nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a především odvolací soud se nevypořádal s jím navrženými důkazy. Stěžovatel proto namítá porušení svého práva na respektování rodinného a soukromého života, zaručeného v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na spravedlivé soudní řízení a zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu a d (dále jen "").

Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej a y). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, které jsou povinny zkoumat a vyhodnotit, zda jsou dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle - nic takového Ústavní soud v předmětné věci nezjistil.

Z rozhodnutí obecných soudů se podává průběh správních řízení shodně, jak jej popsal stěžovatel v ústavní stížnosti; je z nich rovněž patrné, že stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti obdobně, jako v předchozích řízeních. Opakovaně namítá, že i pokud původně existovaly důvod pro vyhoštění, kterému se bránil nejprve žádostí o udělení azylu, nebyla později, až po vydání výjezdního příkazu, zohledněna změna jeho postavení. Stěžovatel tvrdí, že se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), podle něhož se za rodinného příslušníka považuje též cizinec, který prokáže, že má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti (posuzuje se zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu). Trestním soudům stěžovatel vytýká zejména, že k jím tvrzené změně podmínek automaticky nepřihlédly, nezměnily správní rozhodnutí o vyhoštění a nezprostily jej obžaloby. Argumentaci, na které tak stěžovatel založil ústavní stížnost (i opravné prostředky a obhajobu), lze přirovnat ke snaze řidiče vyvinit se z přestupku za rychlou jízdu s odůvodněním, že značka omezující rychlost byla (měla být) později odstraněna.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy se věcí stěžovatele náležitě zabývaly a nezkrátily jej v jeho právu na přístup k nezávislému a nestrannému soudu tak, jak je zaručeno v y. Soudy vycházely z tehdejšího stavu věci; správní rozhodnutí o vyhoštění nebylo zrušeno a správní orgány ani nerozhodly, zda stěžovatel prokázal nabytí postavení rodinného příslušníka podle Touto otázkou se zabýval Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení; konstatoval, že jednání stěžovatele i jeho argumentace je zcela účelová, mající pouze zabránit jeho vyhoštění. Uzavřel-li stěžovatel se svojí družkou manželství poté, co rozsudek nalézacího soudu nabyl právní moci, může jít případně o novum mající vliv na řízení o obnově, nikoliv však na řízení odvolací; proto nelze přijmout ani tvrzení stěžovatele o zásahu do práv na respektování rodinného a soukromého života ( Úmluvy). Namítá-li stěžovatel porušení zásady subsidiarity trestní represe (y), zde Ústavní soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze (odst. 20) i Nejvyššího soudu (odst. 32 - 38), aniž by bylo třeba tam uvedené dále komentovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv; soudy se věcí důkladně zabývaly, provedly dokazování v dostatečném rozsahu, srozumitelně vysvětlily, proč některé důkazy neprovedly, aby dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Soudy postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu