Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2353/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, č. j. -122, Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2017, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. února 2017, č. j. -4377, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle , 3 písm. b) trestního zákona, vydírání podle trestního zákona a pokračujícího zločinu podvodu podle , 4 písm. d) , za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků do věznice s ostrahou a peněžitému trestu ve výši 500 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody 1 988 000 Kč, a dále s druhým odsouzeným společně a nerozdílně dalším poškozeným 2 649 606 Kč. Tři poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody, z toho dva poškození i s nárokem na nemajetkovou újmu, byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání dvou poškozených byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen pouze ve výroku o náhradě škody, jímž byli dva poškození odkázáni s nárokem na náhradu škody i na nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních; Vrchní soud v Praze vůči těmto poškozeným nově rozhodl tak, že obžalovaní jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit každému z poškozených 841 803 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních a poškozená samostatně byla odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních; odvolání obžalovaných a státního zástupce Vrchní soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

Právně zastoupený stěžovatel ve své stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), uvádí, že krajský soud nejprve usnesením ze dne 13. prosince 2013 vrátil věc státnímu zástupci k došetření; Vrchní soud v Praze však k odvolání státního zástupce toto usnesení zrušil. Poté Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. května 2015, č. j. -3750, stěžovatele zcela zprostil obžaloby; Vrchní soud v Praze ale usnesením ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. , rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení v jiném složení senátu soudu prvního stupně. Podle stěžovatele poslední citované rozhodnutí zasáhlo do jeho práva na zákonného soudce, tím spíše, že v řízení pokračoval soudce, který nebyl jako zástupce předsedy senátu uveden v rozvrhu práce. K námitce porušení ustanovení , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), uvedl podle stěžovatele nesprávně Nejvyšší soud, že jde pouze o jeho nepodložené tvrzení.

Stěžovatel dále namítá, že v řízení byly opomenuty jím navržené důkazy a rozhodnutí o vině je založeno na výpovědích svědků, kteří nepodali trestní oznámení, byli vyhledáni vyšetřovateli a z odsouzení stěžovatele měli majetkový prospěch. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byl zkrácen ve svých základních právech zakotvených v a 38d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v y, a proto navrhuje jejich zrušení.

Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, a proto reaguje jen na taková pochybení, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat; proto se zabýval pouze tím, zda napadená rozhodnutí soudů porušila základní právo stěžovatele - nic takového v předmětné věci nezjistil.

Stěžovatel především namítá porušení práva na zákonného soudce (y); činí tak opakovaně přesto, že soudy všech stupňů se v odůvodnění napadených rozhodnutí (i v rozhodnutích předcházejících) podrobně zabývaly okolnostmi, které vedly k výjimečnému postupu podle § 262 trestního řádu - Vrchní soud v Praze jej přesvědčivě odůvodnil již v usnesení ze dne 27. srpna 2015 (viz předposlední odstavec uvedeného usnesení). Způsob, jakým bylo určeno nové složení senátu, pak vysvětlil Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku na str. 21; důvody změny i složení senátu zopakoval Vrchní soud v Praze na str. 23 a 24 napadeného usnesení a Nejvyšší soud v odstavcích 21 - 31 odůvodnění napadeného usnesení.

Soudy srozumitelně vysvětlily, proč není možné námitky stěžovatele považovat za důvodné, odůvodnění jejich rozhodnutí přitom nacházejí oporu v rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni (právě ve znění účinném od 1. srpna 2015 - viz změna rozvrhu práce vedená pod Spr 2870/2014) splňujícím požadavky § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Stejně jako i u dalších námitek, stěžovatel jen polemizuje se závěry obecných soudů, předkládá vlastní interpretaci skutkové stránky věci i právních norem; jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) je tak jen pouhou úvahou, která není bez dalšího způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy věcí řádně (a opakovaně) zabývaly, provedly dokazování v nezbytném rozsahu, dostatečně vysvětlily, proč jsou další důkazy nadbytečné a není jich k rozhodnutí třeba, vysvětlily, jaká skutková zjištění vedla k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. V řízení o opravných prostředcích se soudy zabývaly námitkami stěžovatele a vypořádaly se s nimi v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni je ústavní stížnost nepřípustná podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu