Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4201/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Františka Šnajdaufa, zastoupeného Mgr. Liborem Duškem, advokátem, sídlem K Nemocnici 2375/2a, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2018 č. j. -626, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. JUDr. Pavla Douchy, 2. Petra Vančury, 3. Ing. Hany Heydukové, 4. MUDr. Romana Salamanczuka a 5. Ing. Josefa Ciglanského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle a 2d (dále jen "").

2. V řízení o zaplacení částky ve výši 59 500 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) z titulu náhrady škody způsobené mu v souvislosti s procesem převzetí jmění zanikající obchodní společnosti hlavním akcionářem, Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 9. 2018 č. j. -626 odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 8. 12. 2017 č. j. -594, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 6. 2016 č. j. -514, jímž byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel přípustnost dovolání založil na přesvědčení, že napadené potvrzující rozhodnutí "má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Tím však vymezil přípustnost dovolání podle , ve znění účinném do 31. 12. 2012, které v nyní posuzované věci nelze použít. K předpokladům přípustnosti vymezeným v , ve znění rozhodném pro projednávanou věc, však stěžovatel v dovolání neuvedl ničeho. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je přitom podle nezbytnou náležitostí dovolání. Mohlo-li být dovolání přípustné jen podle , byl stěžovatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nesouhlasí s odmítnutím jeho dovolání. Uvádí, že v dovolání jako dovolací důvod vymezil rozdílnou rozhodovací praxi obecných soudů, která Nejvyšším soudem dosud nebyla řešena. Právě ustálení rozhodovací praxe v dosud neřešené otázce považuje za dovolací důvod. Vyslovuje přesvědčení, že použití zastaralého obratu (zásadní právní význam dovolání) nemůže jít k jeho tíži, vymezil-li dovolací důvody správně. Domnívá se, že ho Nejvyšší soud sankcionoval za to, že v dovolání uvedl text již neúčinného ustanovení. Závěrem poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017

sp. zn.

(N 45/84 SbNU 527; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož vyplývá, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen "")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti. Přestože Nejvyšší soud stěžovateli toto pochybení zřetelně vytknul, avšak stěžovatel i nadále v ústavní stížnosti setrvává na stanovisku, že pro projednatelnost dovolání je zásadní řádné vymezení dovolacího důvodu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že stěžovatel touto stížnostní argumentací zaměňuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání s vymezením důvodu dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ) je ovšem odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu ( a 3 ). Jak si Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatele, které je součástí příslušného spisu vyžádaného Ústavním soudem od krajského soudu (sp. zn. ), stěžovatel skutečně vůbec nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze zmiňuje zásadní právní význam svého dovolání, který má spočívat v rozdílné rozhodovací praxi vrchního soudu. Rozdílnou rozhodovací praxí odvolacího soudu ovšem přípustnost dovolání podle založit nelze.

7. Nejvyššímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti podle odmítl. Jak plénum Ústavního soudu konstatovalo ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. , neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

8. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu