Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2368/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. Věry Zaoralové a 2. Ing. Martina Zaorala, obou zastoupených JUDr. Robertem Vargou, advokátem, Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v průtazích řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. a Krajského soudu v Brně pod sp. zn. a dále proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2015 č. j. -5029 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. června 2013 č. j. -4750, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a a) Ing. Arnoštky Rajnišové, b) Ing. Vandy Kučerové, c) Ivy Hudobové, d) Ing. Vladimíra Cetkovského, e) Pavly Řezníčkové a f) Brněnských papíren, státního podniku - v likvidaci, sídlem U Mlýna 1755/5, Praha 4 - Záběhlice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud vyslovil, že nepřiměřenou délkou shora uvedených řízení, způsobenou nedůvodnými průtahy, došlo k porušení jejich ústavně garantovaného práva na spravedlivé řízení a na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě podle d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále aby zrušil výše uvedená soudní rozhodnutí, a to pro porušení jejich práv a svobod zaručených y a a a 4y a Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Napadeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozhodl o žalobě stěžovatelů a vedlejších účastníků a) až e), směřující proti vedlejšímu účastníkovi f), o vydání movitých i nemovitých věcí podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že dílem řízení zastavil, dílem žalobě vyhověl a dílem žalobu zamítl, příp. odmítl, a současně rozhodl o nákladech řízení.

3. K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek okresního soudu zčásti potvrdil, zčásti změnil a zčásti zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně jím odmítl odvolání (některých nebo všech) žalobců i žalovaného proti některým výrokům rozsudku okresního soudu, a také zastavil řízení o odvolání žalovaného proti některým jeho výrokům.

4. Tento rozsudek napadli mj. stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. -5590 podle (dále jen "") odmítl, a to z důvodu, že v rozporu s ustanovením neobsahovalo údaj o tom, v čemž stěžovatelé spatřovali přípustnost dovolání, a dále proto, že stěžovatelé neuvedli, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Rovněž tak chybí i určitě vymezený důvod dovolání ( ).

II.

Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé (ve stručnosti řečeno) uvedli, že se domáhali navrácení majetku firmy C. M. Kopřiva, že řízení trvalo 25 let a že v jeho průběhu došlo k likvidaci žalovaného, resp. ke znehodnocení daného majetku, takže již nemohl sloužit ke svému původnímu účelu - výrobě papíru. Obecným soudům pak stěžovatelé vytkli, že jim nedaly možnost žádat místo fyzického vydání věcí finanční náhradu, ač to umožňoval. Vzhledem k tomu se domáhají, aby Ústavní soud přezkoumal, zda postupem v dané věci a následným vynesením napadených rozsudků nedošlo k porušení jejichu au zaručených práv a zda skutečně došlo ke zmírnění křivd z minulosti, aniž by přitom vznikly křivdy nové.

6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že soudní spor trval extrémně dlouhou dobu, a v důsledku toho byly vydány poškozené a "neúplné" věci, které tak nebyly způsobilé k výrobě papíru, čímž byly způsobeny další křivdy, aniž by byly zmírněny křivdy v době totality. Okresní soud a krajský soud přitom měly poskytnout ochranu jejich "legitimnímu očekávání restituce majetku", resp. ochránit jejich právo "pokojně užívat budoucí majetek", tj. že bude vydán v žalobním návrhu specifikovaný majetek, který byl k datu podání výzvy k vydání plně funkční a se kterým bylo možné navázat na soukromé podnikání předchůdců. Znehodnocení majetku žalovaným označili stěžovatelé za vyvlastnění, a obecným soudům vytkli, že jim s jeho vydáním nepřiznaly žádnou finanční náhradu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, směřuje-li ústavní stížnost proti soudním rozhodnutím označeným v záhlaví.

8. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

9. Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatelé sice napadli shora označený rozsudek krajského soudu dovoláním, nepostupovali však přitom procesně korektním způsobem, neboť jejich dovolání bylo stiženo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a proto je Nejvyšší soud odmítl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání nenapadli ústavní stížností (a příslušné závěry tohoto soudu nijak nezpochybnili), Ústavní soud je povinen z tohoto rozhodnutí vycházet. A vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci představovalo procesní prostředek podle , popř. mimořádný opravný prostředek podle , bylo povinností stěžovatelů jej (řádně) vyčerpat ( ), což se ovšem nestalo.

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu veřejné moci, Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 .

Jde-li o otázku přípustnosti ústavní stížnosti, její posouzení v daném případě úzce souvisí s posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v daném soudním řízení byli poškozeni neodůvodněnými průtahy, přičemž se domáhají toho, aby Ústavní soud podle konstatoval porušení jejich ústavně zaručeného základního práva podle y. Nutno předeslat, že ústavní stížnost byla podána poté, co soudní řízení bylo (pravomocně) skončeno, a tak již tvrzený tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci pominul. Dlužno dodat, že pokud soudní řízení zčásti dále pokračuje, bylo by sice možné ústavní stížnost považovat za přípustnou, to však za předpokladu vyčerpání procesního prostředku podle zákona o soudech a soudcích, a že by k němu došlo, z ústavní stížnosti neplyne (srov. ). S ohledem na to nelze obecným soudům podle zakázat, aby v případném porušování daného práva pokračovaly, a nelze ani napadená soudní rozhodnutí podle zrušit, neboť to by k nápravě daného pochybení vést nemohlo.

12. Zbývá tedy posoudit, zda v dané věci není ústavní stížnost bezpředmětná, resp. zda je dán racionální důvod pro to, aby Ústavní soud v daném případě přezkoumával napadený postup obecných soudů a případně nálezem vyslovil (toliko) porušení daného ústavně zaručeného základního práva (tedy aniž by rozhodl o zákazu porušování práva či svobody, event. i o obnovení stavu před porušením). V ústavní stížnosti přitom žádný takový důvod uveden není, a ani žádný zjištěn nebyl. Zde Ústavní soud vyšel z toho, že byla-li stěžovatelům napadeným postupem Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně způsobena majetková či nemajetková újma, mohou se, jak již upozornil Nejvyšší soud, jejího odčinění (ve formě náhrady škody či přiměřeného zadostiučinění) domáhat postupem podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to bez toho, že by k tomu bylo třeba požadované rozhodnutí Ústavního soudu, resp. bylo by v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, aby Ústavní soud v podstatě sám posuzoval otázku (ne)správnosti úředního postupu, aniž by tak předtím učinily obecné soudy.

13. Zbývá tedy shrnout, že domáhají-li se (snad) stěžovatelé, aby Ústavní soud konstatoval porušení daného ústavně zaručeného základního práva z výše uvedeného důvodu, pak nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků podle (tj. v prvé řadě pak zákonného prostředku, kterým je žaloba podle ), a ústavní stížnost tak není přípustná. Má-li (snad) tomu být tak z nějakého jiného důvodu, takový důvod nebyl stěžovateli tvrzen, resp. zjištěn nebyl, což in eventum činí ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným. Nicméně ani v této procesní situaci se Ústavní soud nemůže nepozastavit nad tím, že soudní řízení v této věci trvá již více jak dvacet pět let, což je v zjevném rozporu s ústavními kautelami práva na soudní ochranu, zejména pak s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů, jak to vyžaduje y, a to zejména tehdy, jde-li o zmírnění křivd, k nimž došlo před rokem 1989.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zčásti nepřípustný a podle jako návrh zčásti neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu