Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 201/19

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Lenky Balákové a Ing. Radka Procházky, zastoupených Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2018 č. j. -325, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva podle , d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 8. 2018 č. j. -304 rozhodl o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k oběma stěžovatelům jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatelé v prvé řadě poukázali na to, že v souladu s poučením napadeného usnesení vrchního soudu podali proti tomuto rozhodnutí dovolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Domnívají se však, že dovolání není proti napadenému rozhodnutí přípustné a ústavní stížnost proto podávají z důvodu dodržení zákonné lhůty pro její podání.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (srov. ).

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se proto jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (y), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.

Za situace, kdy stěžovatelé podali proti usnesení vrchního soudu dovolání, je třeba tento opravný prostředek považovat za tzv. poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatelé poukazují na spornost otázky přípustnosti dovolání v jejich věci tak, jak je poučil vrchní soud. To je ovšem otázka, kterou v této fázi řízení přísluší rozhodovat toliko Nejvyššímu soudu; Ústavní soud výsledek jeho posouzení nemůže předjímat. Z uvedeného pak lze dovodit, že podaná ústavní stížnost je návrhem nepřípustným.

Nebudou-li ostatně stěžovatelé v dovolacím řízení úspěšní, nic jím nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž mohou zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle Jak ostatně Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení

sp. zn.

), není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání za nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti.

Ústavní soud dodává, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Navíc je třeba poznamenat, že opačný postup soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) by mohl být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu d. Neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

soudce zpravodaj