Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 594/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Radima Išky, zastoupeného Mgr. Lucií Balýovou, advokátkou, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. , -81, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2017 č. j. , -60 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2016 č. j. -45, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti ROTTER, s.r.o., sídlem Vír 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 2. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a vlastnického práva podle y a y základních práv Evropské unie, jakož i legitimního očekávání podle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Rekapitulace předchozího řízení

2. Stěžovatel je společníkem vedlejší účastnice (dále jen "dlužník") a jeho obchodní podíl v ní činí 10 %. V insolvenčním řízení, jež bylo ve věci dlužníka vedeno před Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") pod sp. zn. měl současně postavení věřitele, neboť v něm měl přihlášenou a uznanou nezajištěnou pohledávku ve výši 1 992 Kč.

3. Usnesením krajského soudu ze dne 28. 4. 2016 č. j. -45 byla podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), schválena konečná zpráva insolvenčního správce ze dne 20. 10. 2015. Podle této zprávy činila příjmová stránka 11 737 773 Kč, zatímco výdajová stránka činila doposud 11 822 995,61 Kč, z níž zajištění představovalo 10 669 400,61 Kč, daňové povinnosti 1 130 220 Kč a účetní služby 23 375 Kč. Výdaje spojené s ukončením insolvenčního řízení byly předpokládány ve výši 5 000 Kč (výrok I.). Dále krajský soud určil odměnu insolvenčnímu správci ve výši 487 788,75 Kč s náhradou daně z přidané hodnoty ve výši 102 435,64 Kč a schválil mu hotové výdaje ve výši 13 384 Kč (výrok II.). Insolvenčnímu správci byla uložena povinnost, aby do 30 dnů od doručení tohoto usnesení uspokojil všechny dosud neuspokojené pohledávky za majetkovou podstatou a podal soudu zprávu (výrok III.).

4. Ještě před schválením byli o konečné zprávě uvědomeni účastníci insolvenčního řízení. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 20. 11. 2015 podal stěžovatel proti konečné zprávě námitky, v nichž upozornil na to, že insolvenční správce měl nedostatečně zjistit majetek dlužníka, a proto je konečná zpráva předčasná a rozhodně z ní nemůže vyplývat návrh na zrušení konkursu. Jednatel dlužníka dne 1. 4. 2013 měl bez vědomí ostatních společníků ukončit výrobu a rozvázat pracovní poměr se všemi zaměstnanci. Následně měl na valné hromadě konané po prohlášení konkursu dne 17. 12. 2013 odmítnout podat společníkům jakékoli informace k příčinám úpadku, včetně informace o situaci dlužníka a nezaplacených pohledávkách před zastavením výroby. Prohlídkou objektu bylo po valné hromadě shledáno, že zejména výrobní zařízení a zásoby materiálu již byly z objektu vyvezeny. Stěžovatel dne 7. 3. 2014 uplatnil před insolvenčním soudem výhradu neúplnosti soupisu majetkové podstaty. Podle jeho tvrzení jednatel dlužníka doposud nepředložil inventurní seznamy movitých věcí, hotových výrobků a zásob, což tolerovali insolvenční správce i věřitelský orgán. Rovněž stěžovatel nesouhlasil s tím, že dlužník po zastavení výroby přestal provozovat bezobslužnou vodní elektrárnu s menším výnosem přibližně 40 000 Kč ročně. Insolvenční správce se podle stěžovatele neměl důsledně zabývat smluvními zástavami nemovitostí dlužníka ve prospěch některých věřitelů, které se týkaly prakticky všech výrobních a správních budov. V letech 2012 a 2013 nemělo být řádně vedeno účetnictví dlužníka, pročež není zřejmé, z jakých podkladů čerpal insolvenční správce relevantní informace do výkazu zisků a ztrát za rok 2012 a na základě čeho v rozvaze zdůvodnil snížení položek u dlouhodobého hmotného majetku o přibližně 32 mil. Kč a u samostatných movitých věcí a souboru věcí o přibližně 31 mil. Kč proti předcházejícímu účetnímu období. Není znám osud některých strojů, ani způsob, jak proběhlo vyúčtování a vyrovnání leasingu vůči dlužníkovi, který na splátkách zaplatil desítky mil. Kč. Insolvenční správce neměl věnovat dostatečnou pozornost ani dokladům, jež měl k dispozici a z nichž vyplývají některé mimořádné vysoké výběry hotovosti jednatelem dlužníka v celkové výši přibližně 11 mil. Kč nebo platby, které s činností dlužníka vůbec nesouvisely. Rovněž chyběla průkazná evidence o platbách některých zahraničních odběratelů.

5. Krajský soud neshledal uvedené námitky důvodnými. Konečná zpráva podle jeho názoru nebyla předčasná, neboť v majetkové podstatě se žádný zpeněžitelný majetek nenachází a není ani důvodu předpokládat, že by mohl být dohledán. Nic proto nebránilo tomu, aby byla schválena a aby byl konkurs vzhledem k jejímu obsahu následně po právní moci tohoto usnesení zrušen pro nedostatek majetku podle . Všechny finanční prostředky budou vyčerpány uspokojením pohledávek v pořadí podle . Krajský soud nezjistil, že by v projednávané věci byly k tíži nezajištěných věřitelů sepsány do majetkové podstaty hodnoty, které se nepodařilo dohledat, ani že by v části movitých věcí nebyl dostatečně zjištěn rozsah majetkové podstaty. Majetková podstata zároveň od počátku nedisponovala žádnými pohotovými prostředky, z nichž by bylo možno krýt náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka.

6. Usnesení krajského soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 6. 2017 č. j. , -60. Ani vrchní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, podle níž měl insolvenční správce nedostatečně zjistit majetek dlužníka. Věřitel neoznačil žádný konkrétní majetek dlužníka, který mu měl patřit ke dni zahájení insolvenčního řízení, respektive ke dni vydání rozhodnutí o úpadku, ani neuvedl, kde by se měl takovýto majetek nacházet. Pokud měl stěžovatel pochybnost o platnosti zástavních smluv, na jejichž základě byly zajištěny pohledávky některých zajištěných věřitelů, jako věřitel mohl u přezkumného jednání popřít pravost či pořadí těchto pohledávek. Nic z toho však neučinil. Insolvenční správce zpracoval vlastní inventurní seznam movitých věcí. Pokud stěžovatel odkazuje na inventurní seznam z roku 2011, pak nutno dodat, že soupis majetkové podstaty byl vypracován ohledně věcí skutečně existujících, které patřily dlužníkovi ke dni zahájení insolvenčního řízení. Je pochopitelné, že nemusely být dohledány všechny věci, které byly v uvedeném inventurním seznamu uvedeny. Měl-li ovšem stěžovatel vědomost o existenci těchto věcí a místě, kde se nacházejí, měl na to upozornit insolvenčního správce. Ve zbylé části odůvodnění se vrchní soud zabýval jednotlivými dílčími námitkami stěžovatele, přičemž vysvětlil, z jakého důvodu je považuje za nedůvodné, případně k nim nemůže přihlédnout.

7. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. , -81 pro nesplnění předpokladů jeho přípustnosti podle . Pro výsledek řízení nebylo určující akademické posouzení mezí dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle , nýbrž posouzení, zda dle a násl. jsou splněny předpoklady, za nichž lze konečnou zprávu schválit, včetně toho, zda byly řádně vypořádány relevantní námitky proti konečné zprávě. Dovolání mělo být především polemikou se zjištěními vrchního soudu a krajského soudu, že zde nejsou žádné skutečnosti, jež by opodstatňovaly závěr o existenci dalšího majetku dlužníka využitelného k uspokojení věřitelů dlužníka.

III.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel namítá, že vrchní soud i krajský soud v insolvenčním řízení zdaleka neučinily vše pro zjištění veškerých majetkových hodnot dlužníka, aby mohlo dojít k alikvotnímu uspokojení přihlášených věřitelů. Rozhodně se neměly spokojit s tvrzením insolvenčního správce, že další majetkové hodnoty již nebyly dohledány. Insolvenční správce byl totiž po celou dobu insolvenčního řízení pasivní. Přes několikeré podněty stěžovatele neprovedl řádný soupis majetku dlužníka, ani tento majetek aktivně nevyhledával. Stěžovatel poukazoval například na to, že dlužník po dobu delší než rok nevedl účetnictví, nebo že jeho jednatel provedl osobně výběry v hotovosti ve výši přibližně 11 mil. Kč. Za situace, kdy stěžovatel jako společník dlužníka tvrdil, že v rámci společnosti je povědomí o movitém majetku, který nebyl sepsán do soupisu majetkové podstaty, bylo povinností insolvenčního soudu činit opatření potřebná ke zjištění majetku. Tak tomu ale podle stěžovatele nebylo. Místo tohoto se vrchní soud i krajský soud soustředily na zcela sekundární problematiku, zda stěžovatel sám nepřispěl k úpadku dlužníka z důvodu nedostatečného uplatňování jeho práv. S ohledem na velikost obchodního podílu stěžovatele přitom nemohlo být jakékoli uplatňování jeho práv společníka ekonomické ani racionální.

9. Nezákonnosti se měl dopustit také dovolací soud, který odmítl dovolání stěžovatele. Stěžovatel v něm dostatečně precizoval právní otázky, na jejichž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Obecné soudy i přes aktivitu stěžovatele nedoplnily dokazování, s jeho námitkami a podněty se řádně nevypořádaly a nikterak nereflektovaly jeho jednotlivá podání, v nichž opakovaně upozorňoval na nedostatky v postupu soudu. Příkladem pochybení je skutečnost, že úřední záznam o podaném vysvětlení jednatele na Policii České republiky byl krajskému soudu předložen až po skončení jednání soudu a věřitelé se tudíž k jejímu obsahu nemohli při jednání vyjádřit. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížnost přesahuje jeho zájmy, neboť nastoluje otázku použití , tedy vymezení rozsahu dohlédací povinnosti insolvenčního soudu, jakož i povinnosti insolvenčního správce vyhledávat majetek dlužníka.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až 31 ).

V.

Vlastní posouzení

11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

13. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v insolvenčním řízení ve věci dlužníka, jimiž byla schválena konečná zpráva insolvenčního správce. Podle stěžovatele neobstojí právní závěr, že byly splněny podmínky podle pro její schválení. V tomto ohledu namítá, že nebyl dostatečně zjištěn majetek dlužníka, což dokládá poukazy na konkrétní pochybení insolvenčního soudu i insolvenčního správce.

14. Předmětem posouzení Ústavního soudu je především otázka, zda výkladem a použitím insolvenčního soudu nedošlo ve věci stěžovatele k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle y, případně jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ústavní soud ovšem žádné takovéto pochybení neshledal. Obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele a vysvětlily, z jakého důvodu v nich uvedené skutečnosti nebrání schválení konečné zprávy insolvenčního správce. V případě některých námitek upozornily, že měly být uplatněny v dřívějších fázích insolvenčního řízení. Stěžovatel s tímto hodnocením sice nesouhlasí, tato skutečnost však nemění nic na tom, že v napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli ani jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, v němž by bylo možno spatřovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu. V podrobnostech postačuje odkázat zejména na relevantní části odůvodnění napadených usnesení vrchního soudu a krajského soudu, jejichž opakování na tomto místě by bylo nadbytečné. Vytknout nakonec nelze nic ani napadenému usnesení Nejvyššího soudu, který se dovoláním řádně zabýval, byť neshledal splnění předpokladů jeho přípustnosti.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2019

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu