Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 945/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČKD ASSET, a. s., se sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9, právně zastoupené JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Zenklova 230/66, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2018 č. j. -33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2017 č. j. -58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Krajského soudu v Brně (dále jen " ") a Nejvyššího správního soudu s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle d (dále jen "Listina) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Finanční úřad pro Kraj Vysočina, územní pracoviště v Havlíčkově Brodě (dále jen "finanční úřad") zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu na dani z příjmů právnických osob a na dani z přidané hodnoty podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Finanční úřad měl za to, že v souladu s větou druhou ve spojení s , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") je místně příslušným k provedení daňové kontroly. Stěžovatelka proti tomu od začátku brojila a následně podala ke správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem finančního úřadu dle však stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III). V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na rozdíl mezi místní příslušností podle daňového řádu a působností finančních úřadů podle zákona o finanční správě a zdůraznil, že samotná územní působnost finančního úřadu se rozpadá na dvě složky. V otázkách upravených v ustanoveních až odst. 3 zákona o finanční správě vykonává finanční úřad svou působnost na území vyššího územního samosprávného celku a jednotlivá jeho pracoviště se určují podle pravidel místní příslušnosti v ustanovení daňového řádu. Avšak tzv. vybranou působnost definovanou v ustanovení zákona o finanční správě vykonává finanční úřad na celém území České republiky. Příslušná právní úprava měla v případě stěžovatelky mj. za následek, že daňová kontrola zahájená jedním finančním úřadem (správcem daně A) ex lege vedla i k zahájení doměřovacího řízení, které však již vedl finanční úřad místně příslušný podle daňového řádu (správce daně B). Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Stejně jako v obdobné věci s identickými kasačními námitkami, o níž rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2017 č. j. -34, se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu a uzavřel, že daňovou kontrolu může u daňového subjektu zahájit v rámci vybrané působnosti podle ustanovení ve spojení s zákona o finanční správě kterýkoliv finanční úřad.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje své dříve uplatněné námitky, že ze strany finančního úřadu došlo k nezákonnému zásahu, protože provedl daňovou kontrolu, aniž by k tomu byl místně příslušný (v podrobnostech viz výše). Navíc má stěžovatelka za to, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi jejími tvrzeními, pročež považuje napadené rozsudky - zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu - za nepřezkoumatelné. V důsledku toho mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle y a Úmluvy.

4. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že znění nyní posuzované ústavní stížnosti je - s výjimkou narace a relativně malé části jednoho odstavce - zcela identické jako znění ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto usnesením

sp. zn.

ze dne 20. 3. 2018. Obě ústavní stížnosti se týkaly typově stejné věci, byly v nich uplatněny stejné námitky, s těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly stejným způsobem a odůvodnění předmětných rozhodnutí je rovněž srovnatelné.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

7. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Není součástí soustavy obecných soudů ( y) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Tímto prizmatem posuzoval Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost, přičemž zohlednil také skutečnost, že k identickým námitkám se v minulosti již jednou vyjádřil [viz bod 4 tohoto usnesení]. Po důkladném prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí a po opakovaném zvážení stěžovatelkou uplatněných argumentů Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od svých dřívějších závěrů, pročež lze v plném rozsahu odkázat na odůvodnění výše citovaného usnesení

sp. zn.

, zejména body 7 až 11. Na tomto místě Ústavní soud pouze stručně uzavírá, že napadena rozhodnutí nevykazují známky svévole, obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona (především , a zákonem o finanční správě) a interpretovaly je způsobem, který se nevymyká z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů ani z ústavněprávních limitů. Napadená rozhodnutí jsou řádně, logicky a srozumitelně odůvodněna a jejich obsah i rozsah odpovídá tomu, že stěžovatelka opakovaně uplatňuje v rozličných soudních řízeních stejné argumenty. Ústavní soud proto neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle y a Úmluvy.

10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu