Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 89/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše Kadlece, zastoupeného Mgr. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 12. 2016 č. j. -68, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018 č. j. -278 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018 č. j. -371, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu byl stěžovatel zavázán k zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že smluvní strany písemně uzavřely smlouvu o půjčce, ve které stěžovatel jako dlužník výslovně prohlásil, že předmětnou částku fakticky převzal od věřitele při podpisu smlouvy a zavázal se vrátit poskytnuté peněžní prostředky věřiteli nejpozději do jednoho roku od podpisu smlouvy. Smlouva byla uložena u advokáta. Zároveň se smluvní strany dohodly, že pohledávka věřitele bude zajištěna vlastní směnkou, kterou stěžovatel vystavil ve prospěch věřitele na směnečnou sumu 3 000 000,- Kč. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , dovolání proti nákladům řízení pak není přípustné.

Stěžovatel namítá, že uvedenou částku nepřevzal a nemohlo tedy ani dojít k uzavření smlouvy o půjčce. Soudy nezjišťovaly, zda k převzetí peněz skutečně došlo. Neprovedly výslech věřitele, jeho neprovedení dostatečně neodůvodnily a neměly k dispozici originál směnky. Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, který měl odmítnout jeho dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Ústavní soud, než přistoupil k posouzení věci, konstatuje, že dne 18. 1. 2019 stěžovatel předložil novou plnou moc pro zastupování před Ústavním soudem a nově zpracovanou ústavní stížnost (v době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel zastoupen Mgr. Jiřím Kokešem). Ústavní soud za použití ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a jednal s advokátem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejdříve uvádí, že důvodem odmítnutí dovolání nebylo potvrzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, jak uvádí stěžovatel, ale skutečnost, že nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Ústavní soud z připojeného dovolání ověřil, že stěžovatel skutečně nesprávnost právního posouzení namítal ve vztahu k jím předkládané verzi skutkového stavu. Uvedený nedostatek náležitostí dovolání má přitom procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu.

Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ) či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že v něm stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Povinností navrhovatele je, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Za situace, kdy stěžovatel uplatnil dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu (srov. stanovisko sp. zn. a obdobně usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska ani není důvod zpochybňovat řádně odůvodněná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Závěr o unesení důkazního břemene na straně žalobkyně (dcery věřitele, jíž byla pohledávka postoupena) byl podložen písemnými důkazy potvrzujícími, že stěžovatel peněžní prostředky převzal a zavázal se je vrátit. Stěžovatel přitom platnost uvedených písemných dokladů v řízení u civilních soudů nijak nepopíral. Soudy rovněž dostatečně objasnily důvod nevyhovění návrhu na provedení výslechu věřitele, tj. jeho závažný zdravotní stav, přičemž existence půjčky byla prokázána listinnými důkazy.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu