Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 328/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Františka Chaloupského a Marie Chaloupské, obou zastoupených Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, se sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -94 ze dne 24. 10. 2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2016 č. j. -27 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 2. 2016 č. j. -14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu majetku dle článku 11y. Dále namítá porušení a y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením ze dne 11. února 2016 č. j. -14, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "insolvenční soud"), mimo jiné neschválil oddlužení stěžovatelů Ing. Františka Chaloupského a Marie Chaloupské (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na jejich majetek (bod II. výroku). K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelů, že Marie Chaloupská nikdy nevykonávala podnikatelskou činnost a nikdy jí nevznikly závazky související s podnikáním, odkázal na právní úpravu obsaženou v . V usnesení sen. zn. Nejvyšší soud při výkladu vysvětlil, že na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, se hledí jako na jednoho dlužníka. Po dobu trvání této fikce jsou pro oba manžele společné i všechny závazky, bez ohledu na to, že podnikatelem byl pouze jeden z manželů. Nesouhlas věřitele, který má pohledávku z podnikání, je tak ve vztahu k možnosti povolit či schválit oddlužení relevantní ve vztahu k oběma manželům. Uzavřel-li tak odvolací soud, že schválení oddlužení bránil nesouhlas věřitelů, kteří mají vůči dlužníkům pohledávky z podnikání (za situace, kdy minimálně jedna pohledávka takového věřitele byla přihlášena jako nezajištěná), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikatorní praxí.

3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti znovu zopakovali svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a k tomu dodali, že hodnota jejich majetku v době vynesení napadaného rozhodnutí insolvenčního soudu vysoce převyšovala souhrn všech přihlášených pohledávek. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě absentoval důvod pro neschválení jejich oddlužení. Dále poukazují na to, že došlo ke zjevné nespravedlnosti vůči stěžovatelce Marii Chaloupské. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy nevzaly v potaz ustanovení , rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázce poměru výše závazků a majetku dlužníků, a zejména tím, že učinily závěry o existenci nesouhlasu věřitele, který ve skutečnosti dán nebyl, se vůči stěžovatelům dopustily zjevné nespravedlnosti.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé opakují své námitky z odvolání a dovolání. S těmito jejich námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelů na soudní ochranu.

8. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatelé nepředložili žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojili proti napadeným rozhodnutím v ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatelé sice prezentují jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze jim v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění kladed a judikatura Ústavního soudu.

9. Ani pocit nespravedlnosti, který stěžovatelé pociťují v souvislosti se skutečností, že ač stěžovatelka nepodnikala, zákon hledí na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, jako na jednoho dlužníka, nemůže založit přezkumné oprávnění Ústavního soudu. K tomu Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu, z níž plyne, že Ústavní soud ve své judikatuře respektuje, že zákonodárce požívá v oblasti právní úpravy insolvenčního řízení poměrně široké pole uvážení, jak potvrdil např. jeho plenární nález ze dne 7. 11. 2017

sp. zn.

(č. 422/2017 Sb.).

10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu