Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1430/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Coufala, právně zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018 č. j. -22 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017 č. j. -30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 4. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv dle a d (dále jen "Listina). Rovněž namítá, že tato rozhodnutí porušují princip právního státu dle y, jakož i y a y.

2. Původní správní řízení před Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen "katastrální úřad") se týkalo žádosti stěžovatele o uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem. Konkrétně se stěžovatel domáhal toho, aby katastrální úřad provedl revizi souladu údajů katastru se skutečným stavem v terénu podle , o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a aby do katastru zapsal příslušnou garáž, které se jeho žádost týkala. Katastrální úřad dopisem vyrozuměl stěžovatele o povaze, obsahu, rozsahu a podmínkách postupu podle a objasnil, z jakého důvodu nelze přání stěžovatele vyhovět. Stěžovatel se proto obrátil na Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Praze s urgencí své žádosti. Ten konstatoval, že stěžovatel není dotčenou osobou podle ; dále uvedl, že ve věci není dána nečinnost katastrálního úřadu, neboť ten nezahájil z důvodu nepředložení požadovaných listin žádné řízení. Stěžovatel proto podal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle (dále též "") k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud ji napadeným usnesením odmítl podle jako návrh nesplňující podmínky řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Stěžovatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž ji napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy a uvádí, že se vyznačují "extrémním formalismem a extrémním lpěním na dílčím znění jednotlivých ustanovení , a soudního (sic!)." Namítá, že tyto orgány odmítly jeho legitimní požadavek na nápravu závadného stavu, a znovu - obdobně jako již v žalobě a kasační stížnosti - opakuje svou argumentaci stran významu principu materiální publicity katastru nemovitostí. V návaznosti na to uvádí, že "správnost a úplnost stavu zápisů v katastru je třeba zajistit všemi dostupnými právními prostředky, tyto prostředky je třeba použít extenzivně a je-li to v jednotlivých případech třeba, i za použití aktivistického přístupu. Ve věci, kterou Ústavnímu soudu předkládá stěžovatel, měly katastrální orgány postupovat aktivisticky, měly extenzivně vykládat zákon a zejména měly vyvinout intenzivní úřední aktivitu k tomu, aby v katastru byl zapsán skutečný stav tak, jak se nachází v realitě." Jelikož správní orgány a obecné soudy upřednostnily dikci příslušných zákonů před stěžovatelovými požadavky, porušily jeho právo na ochranu vlastnictví dle y, právo na spravedlivý proces dle y, princip právního státu dle y a principy výkonu veřejné moci zakotvené v y a y.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 . Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná ( a contrario).

5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu .

6. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů ( a y), pročež není oprávněn nepřezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před správními soudy.

7. Nosnou myšlenkou nyní posuzované ústavní stížnosti je, že správní orgány a obecné soudy měly povinnost vykládat zákon o katastru nemovitostí, a "extenzivně" a "aktivisticky" a vyhovět požadavkům stěžovatele v zájmu "spravedlnosti." Pro větší přehlednost považuje Ústavní soud za vhodné zrekapitulovat na tomto místě petit a hlavní body stěžovatelovy žaloby proti nečinnosti správního orgánu dle Stěžovatel se v ní domáhal, aby městský soud (1) uložil katastrálnímu úřadu vyzvat zapsané spoluvlastníky příslušné budovy k opravení prohlášení vlastníka podle požadavků stěžovatele a k předložení prohlášení žalovanému, (2) v případě nepředložení požadovaného prohlášení s těmito spoluvlastníky zahájil správní řízení pro podezření ze spáchání správního deliktu a nakonec (3) uložil katastrálnímu úřadu provést zápis předmětné garáže do katastru nemovitostí. Navíc tato žaloba byla podána za situace, kdy žádné správní řízení nebylo (a ani nemuselo být) vedeno a potažmo katastrální úřad nebyl povinen vydat rozhodnutí ve věci samé, na což byl stěžovatel upozorněn již správními orgány a následně také obecnými soudy.

8. Ve světle těchto skutečností posuzoval Ústavní soud stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti. V obecné rovině se lze ztotožnit názorem stěžovatele, že z a y a y vyplývá právněstátní princip, podle kterého může veřejná moc jednat, jen když jí to zákon umožňuje (zákaz svévole) a jen v případech, v mezích a způsobem, který zákon stanoví (zákaz libovůle) [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 30. 1. 2018 (62/2018 Sb.), bod 37]. Rovněž lze souhlasit, že orgány veřejné moci - a zejména soudy - mají povinnost vyvarovat se přepjatého formalismu [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519)] a neomezovat se na pouhý gramatický výklad zákona. Z těchto ústavních kautel ovšem nelze dovodit povinnost orgánů moci veřejné vyhovět každému přání stěžovatele, obzvlášť ne v případech, kdy existují důvodné pochybnosti o souladu stěžovatelem navrhovaného postupu s výše uvedenými ústavními principy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že odmítl-li městský soud žalobu stěžovatele podle jako návrh nesplňující podmínky řízení, nelze v jeho rozhodnutí shledat jakékoliv známky svévole, libovůle, porušení principů spravedlivého procesu (zejména zákazu odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae) nebo principů právního státu. Známky protiústavnosti nevykazuje ani napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, poněvadž je založen na vhodných ustanoveních zákona, vychází z ustálené rozhodovací praxe tohoto soudu, neodchyluje se od judikatury Ústavního soudu a je odůvodněn řádně, srozumitelně a logicky. Ústavní soud nakonec poznamenává, že odkaz na Böckenfördeho dictum a Radbruchovou formuli považuje v tomto kontextu za zcela nepřípadný a svědčící spíš o jejich nepochopení, než o důvodnosti nyní posuzované ústavní stížnosti.

9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu