Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 536/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ing. Pavlíny Chvátilové, zastoupené JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou se sídlem tř. Čs. armády 300, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 6. 2017, č. j. -216, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. -243, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí a d (dále jen "") a právo na ochranu vlastnictví podle y.

2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") došlo ke změně rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. , když odvolací krajský soud zamítl žalobní návrh stěžovatelky, kterým se v předmětném řízení domáhala toho, aby soud nahradil projev vůle žalovaných na prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Pro rekapitulaci věci postačuje zmínit, že stěžovatelka je vlastníkem bytu a spoluvlastníkem nebytového prostoru v Hradci Králové, když vlastnické právo k těmto nemovitým věcem nabyla podle Stěžovatelka je přesvědčena, že ustanovení , o vlastnictví bytů, dopadalo i na situaci v bytovém domě, v němž má stěžovatelka byt, a uložilo všem vlastníkům povinnost upravit velikost podílů na společných částech domu, pročež zákon k tomu ukládá zákonnou lhůtu 1 roku. Tuto zákonnou lhůtu se nepodařilo dodržet a k vypracování prohlášení vlastníků se dospělo až v roce 2015. Prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek bylo podepsáno všemi vlastníky jednotek, kromě žalovaných. Z tohoto důvodu se stěžovatelka obrátila na soud se žalobou o nahrazení chybějícího projevu vůle.

4. Rozporuje především to, že povinnost učinit prohlášení vlastníka, v němž budou vymezeny jednotlivé jednotky spolu s určením výše spoluvlastnických vztahů ke společným částem domu a pozemku podle ustanovení , o vlastnictví bytů, nemůže mít za následek změnu velikosti podílu na společných částech domu a pozemku oproti tomu, jak je jednotliví vlastníci nabyli. V této souvislosti upozorňuje na to, že ustanovení , podle kterého se vlastníci družstevních bytů v domech ve vlastnictví družstva stávají v poměru k velikosti jejich bytů i spoluvlastníky společných a nebytových prostor domu, nepředpokládalo, že by v domě byl některý z vlastníků, který by neměl žádný podíl na společných částech domu. Situace, kdy vlastník nebytové jednotky je odlišný od vlastníků bytů, a nemá podíl na společných částech domu, je zcela vybočující z dikce daného ustanovení. Odvolací soud tak staví onoho vlastníka do postavení, kdy je oproti ostatním vlastníkům jednotek zvýhodněn, neboť - na rozdíl od nich - nemá povinnosti týkající se společných částí domu. Vlastníci bytových jednotek jsou tak v daném případě stavěni do situace, kdy na jedné straně je jim ukládána povinnost přizpůsobit poměry v domě , který neoddělitelně s každou jednotkou spojuje spoluvlastnický podíl na společných částech domu, a na druhé straně jim soud říká, že musí respektovat podíly o velikostech tak, jak byly nabyty původně, včetně toho, že jedna z jednotek nemá žádný podíl na společných částech domu, a toto měnit nelze. Zásadu nerozdělitelnosti vlastnictví jednotky a spoluvlastnictví budovy ostatně převzal i zákon o katastru nemovitostí, kdy bez spoluvlastnického podílu na společných částech domu není možno jednotku do katastru nemovitostí vůbec zapsat. To a skutečnost, že ke dnešnímu dni nebylo všemi vlastníky jednotek podepsáno prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek, je ostatně i důvodem, proč mají vlastníci jednotek v daném případě v katastru nemovitostí zapsanou duplicitu vlastnictví a z tohoto důvodu nemohou s jednotkami volně nakládat. Tímto je však zasaženo právo stěžovatelky na výkon jejího vlastnického práva, kdy nemůže s bytem volně nakládat, a rovněž je nucena se podílet na nákladech na správu domu ve vyšším rozsahu, než by odpovídalo vzájemnému poměru podlahových ploch její jednotky k podlahové ploše všech jednotek v domě, neboť je nucena hradit i poměrnou část za vlastníka jednotky, který podle názoru soudu nemá spoluvlastnický podíl na společných částech domu.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že stěžejní otázkou celého sporu je to, zda lze prohlášením vlastníků bytových a nebytových jednotek de facto změnit podíly vlastníků na společných částech budovy, oproti podílům tak, jak vyplývají z nabývacích titulů k jednotkám. V souzené věci přitom nebylo sporu o tom, že na celý případ se aplikuje , o vlastnictví bytů, a to přestože prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek ze dne 27. 1. 2015 vzniklo již za účinnosti

8. Podle ustanovení , ve znění účinném do 30. 4. 1994, na který odkazuje i stěžovatelka, platí, že "vlastníci družstevních bytů v domech ve vlastnictví družstva se stávají v poměru k velikosti jejich bytů spoluvlastníky společných a nebytových prostor domu, ve kterém se předmětné byty nalézají, kromě garáží". S ohledem na to, že toto ustanovení přestalo být ke dni 30. 4. 1994 účinné, aplikovalo se na situaci nově od 1. 5. 1994 ustanovení , které stanovilo, že "vlastníci bytů nebo nebytových prostorů, jimž vlastnické právo k bytu nebo nebytovému prostoru vzniklo podle dosavadních právních předpisů, se ode dne účinnosti tohoto zákona považují za vlastníky jednotek podle tohoto zákona a jsou povinni do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem." Po několika letech (tj. po uplynutí zákonné roční lhůty) dospěla většina vlastníků jednotek k vypracování prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek, toto prohlášení však žalovaní odmítli podepsat, proto stěžovatelka uplatnila postup podle ustanovení a obrátila se na soud s návrhem, aby splnění povinnosti uložil (tj. povinnosti uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem). Žalovaní prohlášení odmítli podepsat s odůvodněním, že v prohlášení jim byl oproti nabývacímu titulu odlišně vymezen podíl na společných částech domu.

9. V této souvislosti krajský soud založil své úvahy (veden ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkazoval) na názoru, že postupem podle ustanovení , který se ve věci aplikuje, nelze změnit velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu a pozemku náležejících jednotlivým vlastníkům jednotek. Prohlášení vlastníků bytových a nebytových jednotek nemůže mít za následek změnu velikosti podílu na společných částech domu a pozemku. Velikost těchto podílů se odvíjí od nabývacích titulů a zmíněným prohlášením ji nelze měnit. V důsledku těchto závěrů soudů se pak stěžovatelka nemohla oprávněně domáhat nahrazení projevu vůle vlastníka bytu, proto byla její žaloba zamítnuta (viz zejm. str. 9 napadeného rozhodnutí krajského soudu).

10. Jestliže tedy žalovaní nabyli v domě nebytovou jednotku bez jakkoliv vymezené společné části domu, nelze prohlášením vlastníků jednotek tento stav měnit a podle poměrného výpočtu prohlášením jim přiřknout určitou společnou část domu, o kterou budou poměrně poníženy společné části domu ve vlastnictví ostatních majitelů bytových jednotek v domě. Účelem prohlášení je toliko vymezit jednotlivé bytové či nebytové jednotky a k nim případně náležející společné části domu zejm. pro účely zápisu do katastru nemovitostí (na což ostatně naráží i stěžovatelka), účelem prohlášení však rozhodně není měnit rozsah vlastnického práva ke společným částem domu, a to ani toto vlastnické právo na společných částech domu rozšiřovat (ve vztahu k žalovaným), ani jej naopak zužovat (ve vztahu ke všem ostatním vlastníkům jednotek vč. stěžovatelky). Jakkoliv tedy není standardní situace, kdy některý z vlastníků ať již bytové či nebytové jednotky k ní nevlastní i poměrnou společnou část domu, odvíjí se tato situace od jednotlivých nabývacích titulů a tento stav nelze změnit prohlášením vlastníků jednotek.

11. K tomu Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, který ústavněprávní roviny nedosahuje, přičemž závěrům obecných soudů nelze ničeho podstatného vytknout a výklad, který zvolily, není zjevně excesivní, což teprve by mohlo vést k jeho protiústavnosti. Své rozhodnutí krajský soud řádně odůvodnil a podrobně uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a která jednotlivá ustanovení aplikoval. V tomto případě lze proto uzavřít, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy a ústavní stížností napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti a pouhá skutečnost, že se stěžovatelka neztotožnila se závěry obecných soudů, které nevyhověly jejímu žalobnímu návrhu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

12. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu