Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 173/19

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti JUDr. Václava Hlavína, zastoupeného JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. -688, a Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2012, č. j. -559, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení, korporace AB - CREDIT a. s. se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 25. 11. 2004, č. j. -64, uložil dvěma žalovaným (druhým žalovaným byl stěžovatel), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni směnečný peníz 85 762 022,53 Kč spolu s 6% úroky od 1. 6. 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu 25 8873,40 Kč a na náhradě nákladů řízení 1 000 000 Kč.

Rozsudkem ze dne 16. 8. 2012, č. j. -559, ponechal městský soud směnečný platební rozkaz v platnosti ve vztahu ke stěžovateli (výrok I.) a uložil mu zaplatit na náhradě nákladů řízení 1 194 792,80 Kč (výrok II.).

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. -688, potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I. do výše směnečného peníze 15 000 000 Kč s 6% úroky od 1. 6. 2000 do zaplacení, směnečné odměny 50 000 Kč a nákladů řízení co do částky 600 000 Kč; dále změnil rozsudek městského soudu tak, že se směnečný platební rozkaz v rozsahu 70 762 022,53 Kč s 6% úroky od 1. 6. 2000 do zaplacení a směnečné odměny 253 873,40 Kč nevydává, a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 128 087,70 Kč.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. -752, zamítl stěžovatelovo dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku vrchního soudu; ve zbytku dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudkům vrchního soudu a městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení pro nepřezkoumatelnost; namítá porušení ústavně zaručených práv vlastnit majetek a na soudní ochranu podle , a d.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), na návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ().

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.

V přezkoumávané věci stěžovatel sice využil svého práva a podal proti rozsudku vrchního soudu mimořádný opravný prostředek - dovolání, které bylo částečně zamítnuto a ve zbytku odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl, jeho zrušení Ústavnímu soudu nenavrhl a v odůvodnění ústavní stížnosti s tímto rozhodnutím nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto musel posoudit ústavní stížnost tak, že směřuje výhradně proti označeným rozsudkům vrchního soudu a městského soudu.

Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku (a ani náznakem se o něm ve stížnosti nezmiňuje a z obsahu stížnosti nevyplývá, že by brojil proti rozhodnutí Nejvyššího soudu), ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat; pokud by tak učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj