Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3817/18

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti společnosti RAVAK a. s. se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2018, č. j. -415, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní sodu v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatelky (zajištěný věřitel) na vyloučení soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Margity Víškové (dále jen "soudkyně") z projednávání insolvenční věci dlužníka OLEO CHEMICAL, a. s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , z důvodu její podjatosti. Vrchní soud námitku podjatosti vyhodnotil jako opožděnou.

Stěžovatelka vrchnímu soudu vytýká porušení práva na spravedlivý proces podle d (dále jen ""), jelikož se nevypořádal s klíčovými důvody, které na podporu svého přesvědčení o podjatosti soudkyně uváděla.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní podmínky řízení a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní soud vychází ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán - jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasahuje pouze v případech, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná [ , o Ústavním soudu (dále jen "")]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci ve smyslu citovaného ustanovení - představuje prostředek určený výhradně pro případy, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva. Proto je také legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu; jde o zvláštní právní prostředek, který před Ústavním soudem otevírá nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.

Za nepřípustnou je tak nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba trvat na požadavku, aby projednávání a rozhodování ve věci bylo spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Rozhodnutí nadřízeného soudu o námitce podjatosti však není rozhodnutím konečným a nelze přijmout závěr, že by Ústavní soud zůstával jediným posledním orgánem veřejné moci, na který by se stěžovatelka s tvrzenou újmou mohla obrátit.

Předně může stěžovatelka své námitky uplatnit jako důvod žaloby pro zmatečnost podle , kterou lze podat pouze proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé, za něž napadené rozhodnutí považovat nelze - stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že v době podání ústavní stížnosti neměla tento procesní prostředek ochrany práv k dispozici. Dotčené insolvenční řízení sice dosud není ani zdaleka skončeno, z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. stěžovatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, č. j. -65) však plyne, že insolvenční řízení není vzhledem k jeho specifikům nutno vnímat jako jeden celek a je možné je rozdělit na jednotlivé fáze završené vydáním konečného rozhodnutí ve smyslu (např. rozhodnutí o úpadku a způsobu jeho řešení). Uvedený právní závěr přitom z pohledu Ústavního soudu nelze považovat za neustálený, jak se domnívá stěžovatelka. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí odkazuje již na dřívější úpravu tzv. konkursního řízení, neboť v tomto ohledu se uvedený přístup přijetím nové úpravy insolvenčního řízení nezměnil. Ústavní soud se s tímto náhledem ztotožňuje.

Skutečnost, že v době podání ústavní stížnosti nebylo pravomocně rozhodnuto o způsobu řešení úpadku a neexistovalo tak rozhodnutí, proti němuž by stěžovatelka mohla brojit zmatečnostní žalobou, ovšem přípustnost ústavní stížnosti nezakládá. Právě naopak - jde o argument svědčící ve prospěch závěru o předčasnosti ústavní stížnosti, jelikož je třeba vycházet z předpokladu, že případná podjatost rozhodujícího soudce se projeví až ve chvíli, kdy je vydáno rozhodnutí mající dopady do právní sféry účastníka řízení. V projednávané věci má Ústavní soud na mysli rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka; stěžovatelka tak může (mohla) podjatost soudkyně namítat v rámci uplatnění opravných prostředků proti usnesení, kterým byla povolena reorganizace (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. -426, vydané po podání projednávané ústavní stížnosti),

a teprve po vyčerpání všech opravných prostředků ( ), zde konkrétně žaloby pro zmatečnost podle , se obrátit na Ústavní soud [viz např. nález

sp. zn.

ze dne 27. 5. 2015 (N 100/77 SbNU 491), a dále usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 9. 2017,

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2017,

sp. zn.

ze dne 17. 7. 2014,

sp. zn.

ze dne 15. 7. 2014 či usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 8. 2014. Žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Přípustnost ústavní stížnosti nelze dovodit ani splněním podmínek předvídaných v , tedy že v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, a zároveň že v jejich důsledku stěžovateli vzniká nebo hrozí vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatelka splnění těchto podmínek dovozuje z tvrzených průtahů v řízení o zmatečnostní žalobě podané proti jinému rozhodnutí, vydanému v dotčeném insolvenčním řízení, a z postupu soudkyně, kterým má být stěžovatelka jako největší zajištěný věřitel nezvratně poškozována. Ústavní soud k tomu uvádí, že zákonem předvídané značné průtahy musí vznikat v řízení o podaném opravném prostředku proti rozhodnutí, jež je následně napadeno ústavní stížností; splnění uvedené podmínky nelze opírat o jiné, nesouvisející řízení. Nejsou-li však proti napadenému - dílčímu procesnímu - rozhodnutí dostupné opravné prostředky, je aplikace bez dalšího pojmově vyloučena. Ústavní soud se proto dále nezabýval případným naplněním druhé podmínky, tj. vzniku či hrozby vážné a neodvratitelné újmy.

Napadené rozhodnutí, jakkoliv proti němu přímo nejsou přípustné opravné prostředky, nelze považovat za konečné, neboť stěžovatelka má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto jde o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 3. 5. 2018, usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 4. 2018, usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 4. 2018 a další).

Současně je třeba uvést, že stěžovatelka, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že pro ni nepříznivé rozhodnutí bylo vydáno soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), může uvedené námitky uplatnit později v průběhu insolvenčního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena (Ústavní soud ostatně náhledem do insolvenčního rejstříku zjistil, že stěžovatelka tak již v mezidobí učinila). Insolvenční řízení nebylo napadeným rozhodnutím skončeno. Případně vadné posouzení námitky podjatosti tak mohou příslušné orgány napravit v dalším průběhu řízení; teprve po skončení řízení (v insolvenčním řízení jedné z jeho rozhodujících fází) může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2019

Jaromír Jirsa v. r.

soudce zpravodaj