Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3831/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Libora Tůmy, zast. JUDr. Jaromírem Harvánkem, advokátem se sídlem v Brně, Borová 1, proti usnesením Nejvyššího soudu 30. 8. 2018, č. j. -257, Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, č. j. -166, ze dne 11. 6. 2018, č. j. -245, a Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. -138, a ze dne 14. 12. 2017, č. j. -228, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Otakara Forstíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se návrhem u Městského soudu v Praze domáhal vyslovení neúčinnosti doručení usnesení ze dne 10. 2. 2016, č. j. -76, neboť se s doručovaným soudním rozhodnutím bez vlastního zavinění nemohl seznámit - v období od 15. 2. do 25. 3. 2016 byl na zahraniční dovolené na Slovensku.

Městský soud stěžovatelův návrh zamítl usnesením ze dne 6. 4. 2017, č. j. -138, které následně potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2017, č. j. -166. Nalézací i odvolací soud neshledaly stěžovatelem uváděné důvody jako omluvitelné. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2018, č. j. -257, odmítl stěžovatelovo dovolání proti vrchního soudu, neboť v něm nebyly vymezeny předpoklady jeho přípustnosti.

Usnesením ze dne 14. 12. 2017, č. j. -228, městský soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť pro to nesplňoval předpoklady - nebyl osobou zcela nemajetnou a soudu nepředložil úplné údaje o majetku. Vrchní soud usnesením ze dne 11. 6. 2018, č. j. -245, rozhodnutí městského soudu potvrdil.

Proti výše specifikovaným usnesením Nejvyššího soudu, vrchního soudu a městského soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 22. 11. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá porušení y, porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle d a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž i porušení d. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy postupovaly přílišně formalisticky při interpretaci ustanovení právních norem, v důsledku čehož rozhodly v rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Ústavní stížnost je však v části nepřípustná podle téhož zákona; ve zbytku je zjevně neopodstatněná.

Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle a d, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance; jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel neuvedl výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva. Proto je stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Nutno podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvedl žádnou argumentaci, kterou by sporoval uvedený závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání.

Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. , ve kterém stojí: "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d." Dále uvedl, že "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatel řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání, nevyčerpal efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti a v části směřující proti usnesením vrchního soudu a městského soudu ve věci návrhu vyslovení neúčinnosti doručení usnesení je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní stížností jsou dále napadena usnesení městského soudu a vrchního soudu ve věci neosvobození stěžovatele od soudních poplatků. Ústavní soud opakovaně judikuje, že je nutné vycházet především z toho, že posouzení, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení , spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000,

sp. zn.

, nebo ze dne 16. 7. 2015,

sp. zn.

). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost přijal k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález

sp. zn.

ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].

Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť soud nalézací i odvolací věc stěžovatele z hlediska splnění podmínek jeho osvobození od soudních poplatků řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně vysvětlily a vyšly z konkrétních skutečností vážících se k osobě stěžovatele a jeho majetkové situaci, stejně jako (zcela správně) nepřehlédly neúplnost stěžovatelova majetkového tvrzení. "Zatajení" jakýchkoliv skutečností rozhodných pro osvobození od soudních poplatků, logicky znamená zamítnutí žádosti poplatníka. Na závěrech obecných soudů nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit, a proto na ně v plné míře odkazuje. Při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soudy zkoumají celkové poměry žadatele (nejen jeho příjmy či poměry majetkové), což učinily vyčerpávajícím způsobem.

S ohledem na vše shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle a jako částečně nepřípustnou a ve zbytku jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu