Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3404/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská 6234/64, doručovací adresa Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2018, č. j. -155, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. května 2018, č. j. -128, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Výše uvedeným usnesením zamítl Okresní soud v Ostravě žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody; následnou stížnost Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením rovněž zamítl.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), především poukazuje na rozhodování ve své trestní věci. K trestu odnětí svobody byl odsouzen výrokem pod bodem II. z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. června 2011, sp. zn. , ve spojení s usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. , Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2013, sp. zn. , Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 3. října 2013, sp. zn. , a Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. , a ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 20. května 2015, sp. zn. . V průběhu řízení byl stěžovatel odsouzen ke dvěma samostatným trestům; pokud by je vykonával postupně, splnil by podle svého přesvědčení dávno podmínky pro podmíněné propuštění (výkon poloviny trestu). V důsledku opakovaného rozhodování Nejvyšší soud trest II. zrušil a stěžovatel byl po vykonání trestu I. propuštěn na svobodu. Po pravomocném rozhodnutí odvolacím soudem o trestu II. nastoupil stěžovatel jeho výkon, což však vedlo k tomu, že byla v neprospěch stěžovatele prodloužena doba nezbytná k podmíněnému propuštění. Stěžovatel je tak nucen po vykonání jednoho celého trestu vykonat i část druhého a je na tom hůře, než kdyby dovolání nepodával a vykonal oba tresty bezprostředně po sobě.

S odkazem na , o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), je stěžovatel přesvědčen, že se výkon jemu uložených trestů má posuzovat jako trest jediný, splnil tedy formální podmínku a měl být podmíněně propuštěn - v případě interpretačních pochybností je totiž třeba rozhodovat ve prospěch odsouzeného. Protože popsaným postupem obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v , 36 odst. 1, 37 odst. 3d (dále jen ""), domáhá se stěžovatel zrušení napadených usnesení.

Ústavní soud není další instancí v soustavě (trestních) soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y) a jeho zásah připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle. Uvedené platí i pro rozhodování o podmíněném propuštění - pro zásah Ústavního soudu je vymezen výčet výjimečných okolností například v nálezu

sp. zn.

, v němž Ústavní soud konstatoval (kumulovaný) zásah do základních práv odsouzeného. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života, a to jen za splnění zákonem vymezených požadavků (viz například

sp. zn.

či

).

Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. června 2011, č. j. -3664, byl stěžovateli uložen za jednání pod body II. a III. trest odnětí svobody (I.) na dobu tří let a pro jednání pod body IV. a V. trest odnětí svobody (II.) na dobu pěti let. Poté, co Nejvyšší soud opakovaně zrušil usnesení krajského soudu, který odmítl odvolání stěžovatele pro jednání pod bodem V., a tedy i výrok o trestu II., rozhodl pravomocně Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře teprve dne 20. května 2015, č. j. -4511, a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Trest I. vykonal stěžovatel dne 4. května 2013 a trest II. nastoupil teprve dne 25. července 2017.

Namítá-li stěžovatel nesprávnost výkladu , podle něhož se postupně uložené a dosud zcela nevykonané tresty považují z hlediska výkonu za trest jediný, nelze jeho výkladu přisvědčit - podmínkou aplikace je totiž nejen souběh trestů, ale i jejich nevykonání. Citované ustanovení pamatuje na situaci, v níž bylo odsouzenému uloženo více trestů odnětí svobody, jejichž výkon na sebe bezprostředně navazuje, a účelem úpravy je sjednotit zařazení odsouzeného a zacházení s ním ve výkonu trestu. V projednávaném případě byl stěžovatel z výkonu trestu I. propuštěn více než čtyři roky před nástupem výkonu trestu II. Výklad ustanovení provedený stěžovatelem by znamenal, že každému, kdo je opakovaně odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody, se pro účely podmíněného propuštění započtou všechny dříve uložené a vykonané tresty, což to by ve svém důsledku vedlo k tomu, že recidivisté by ve většině případů ihned po vynesení rozsudku splňovali časovou podmínku pro podmíněné propuštění.

Každý případ je posuzován individuálně a soudy musí prověřit konkrétní okolnosti toho kterého případu, té které žádosti. V projednávaném případě obecné soudy nezjistily naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, svá rozhodnutí zákonným způsobem odůvodnily a srozumitelně vysvětlily důvody svého rozhodnutí.

Za dané situace a s ohledem na konkrétní okolnosti nezjistil Ústavní soud, že by obecné soudy zasáhly do základních práv stěžovatele způsobem, který v ústavní stížnosti předestřel. Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu