Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3377/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018, č. j. -58, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2017, sp. zn. , a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2017, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 uznal stěžovatele vinným již rozsudkem ze dne 25. dubna 2016, sp. zn. , který k odvolání zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. ledna 2017, sp. zn. . Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl znovu a výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu neoprávněného podnikání podle ve formě spolupachatelství, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti měsíců. Dále soud uložil stěžovateli peněžitý trest ve výši 102 000 Kč, určil splátkový kalendář a jako alternativu pro případ nevykonání peněžitého trestu uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 120 dní, a rovněž trest zákazu činnosti - funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti na dobu čtyř let; poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Městský soud v Praze k odvolání citovaným rozsudkem zrušil výrok o peněžitém trestu obou obžalovaných a napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), uvádí, že jako jednatel obchodní společnosti poskytoval spolu se svým společníkem služby na úseku dopravy a vedlejší činností bylo zprostředkování právních služeb. Tuto vedlejší činnost ale obecné soudy nesprávně vyhodnotily jako neoprávněné podnikání a nedostatečně se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Společnost nenabízela právní služby, ale pouze je zprostředkovávala. Soudy rezignovaly na zjištění skutečného skutkového stavu, odmítly provést další důkazy a porušily zásadu in dubio pro reo, tvrzením o neexistenci důkazu podporujícího tvrzení stěžovatele převedly důkazní břemeno a požadovaly, aby stěžovatel prokazoval svoji nevinu. Soudy neprovedly další navržené důkazy a nesprávně vyhodnotily výpovědi dvou svědků z advokátní kanceláře, čímž zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v d (dále jen ""), a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nesprávným posouzením poradenství a zprostředkování právních služeb zasáhly i do práva podnikat (y); k tomu stěžovatel odkazuje na rozhodnutí v obdobných věcech. Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud není dalším stupněm obecných soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y); případným porušením běžných práv fyzických osob se Ústavní soud zabývá jen tehdy, znamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Stěžovatel se svým společníkem prostřednictvím jejich obchodní společnosti fungovali jako tzv. "vinkláři", byť se snažili prokázat, že právní služby jen zprostředkovávali s využitím spolupracující advokátní kanceláře. Syn a současně i zaměstnanec advokáta spolupracoval se společností stěžovatele již v době svých studií a v jistou dobu měl i nahradit druhého společníka a jednatele. U soudu začali obžalovaní vypovídat teprve poté, co byl původní rozsudek zrušen a současně zprostili mlčenlivosti spolupracující advokátní kancelář - výpověď advokáta ani jeho syna však nebyla způsobilá potvrdit stěžovatelem prezentovanou spolupráci.

Nalézací soud důkladně prověřoval oprávnění společnosti, charakter spolupráce i rozsah vztahů s advokátní kanceláří a slyšel desítky svědků, kteří využili služby společnosti; jen v 11 bodech obžaloby se nepodařilo prokázat neoprávněné podnikání, v ostatních 38 případech provedené důkazy potvrdily bez jakýchkoliv pochybností o protiprávnosti jednání. V odvolacím řízení stěžovatel zopakoval své námitky a učinil tak i v dovolání. Nejvyšší soud se pak důkladně zabýval naplněním dovolacích důvodů, předpoklady naplnění skutkové podstaty trestného činu, dodržením principu ultima ratio i dodržením zásad spravedlivého procesu.

Podle y jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jakou sankci lze za jeho spáchání uložit. Stěžovatel zpochybňuje závěry soudů, předkládá alternativní pohled na své podnikání a odmítá, že by jeho jednání bylo v rozporu se zákonem. S odvoláním na právo na spravedlivý proces polemizuje s právními závěry, které vyslovily obecné soudy v jeho konkrétní věci, a dovolává se jiných rozhodnutí v jiných řízeních - přitom pomíjí skutkovou odlišnost od uvedených případů. Právo na spravedlivý proces nepředstavuje záruku, že v řízení rozhodnou soudy podle představ účastníka, ale zajištuje, že soudní řízení proběhne podle předem stanovených pravidel plynoucích jak z trestního řádu, tak i z . Rozhodl-li soud v odlišných případech různě, nejde o porušení práva na spravedlivý proces.

Podle y může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností; pokud stěžovatel nesplnil požadavky dané v ustanovení , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být jeho právo podnikat zaručené v y rozhodnutím soudu porušeno.

Soudy rozhodly v souladu s y a y zákonem předvídaným způsobem, svá rozhodnutí řádně a důkladně odůvodnily, a proto Ústavní soud v jejich postupu nespatřuje namítané zkrácení stěžovatele v základních právech.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu