Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3230/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Š. K., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 11, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018, č. j. -25, a Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2018, č. j. -151, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně uznal stěžovatele vinným rozsudkem ze dne 18. dubna 2017, č. j. -66, který Krajský soud v Brně zrušil usnesením ze dne 31. srpna 2017, č. j. -91. Městský soud v Brně rozhodl znovu a napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle , za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Krajský soud v Brně následné odvolání stěžovatele zamítl; Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), namítá, že celé trestní řízení je zatíženo zásadními vadami, dokazování neproběhlo v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nebyla řádně vyvrácena jeho obhajoba, důkazy nebyly správně zhodnoceny a odůvodnění rozsudku neodpovídá požadavkům podle § 125 odst. 1 trestního řádu. Soudy akceptovaly výpověď jednoho z policistů, ač tento svědek má negativní vztah k rodině stěžovatele (dědeček stěžovatele dal v roce 2010 výpověď nájmu rodičům svědka), a byl tedy podjatý, přesto soudy k výpovědi přihlédly.

Dokazování podle stěžovatele přesto nevyvrátilo, že vozidlo řídil stěžovatel; policisté na místo dorazili až po 5 minutách. Důkazy, na nichž je obžaloba založena, se musí vzájemně logicky doplňovat, což v daném případě nenastalo. Byla tak porušena presumpce neviny, zásada in dubio pro reo - k tomu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (například nálezy

sp. zn.

,

či

). Nejvyšší soud se podle stěžovatele nezabýval dostatečně dovoláním a v řízení byly rovněž opomenuty důkazy (viz

sp. zn.

,

,

či

). Stěžovatel je na základě uvedených okolností přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , 36 odst. 1, 38 odst. 1, 40 odst. 2d (dále jen ""), jakož i v , 3 písm. d) a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto je navrhuje zrušit.

V hlavním líčení konaném u Městského soudu v Brně dne 2. června 2016 ve věci vedené pod sp. zn. stěžovatel vypověděl, že dne 24. února 2016 jako řidič přivezl svého otce k nákupnímu centru a šel nakupovat; jeho otec měl poté, co si srovná věci, přijít za ním. Když se stěžovatel asi po půl hodině vrátil, nalezl otce ještě u vozidla v přítomnosti příslušníků Policie České republiky. Policisté v řízení vypověděli, že krátce poté, kdy dorazili na stanoviště u obchodního centra, přijelo vyšší rychlostí vozidlo, zastavilo kousek od nich a z něj vystoupil jen podnapilý (1,93 a 2,12 ‰) řidič - otec stěžovatele. Soud tehdy neuvěřil výpovědi stěžovatele, a proto byl jeho otec uznán vinným a odsouzen (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. června 2016, č. j. -104, ve spojení s usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2016, č. j. -127, a Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017, č. j. -23).

V řízení zakončeném napadenými rozhodnutími se Městský soud v Brně zabýval otázkou, zda stěžovatel u prvního řízení, ač poučen podle § 101 odst. 1 trestního řádu o následcích křivé výpovědi, uvedl pravdu. Přestože otec stěžovatele využil svého práva a vypovídat odmítl, další provedené důkazy (nejen výpověď "podjatého" policisty) prokázaly, že stěžovatel svědčil křivě; soud tedy deklaroval rozpor, posoudil jeho závažnost, stěžovatele uznal vinným a rozhodl o trestu. Odvolací i dovolací soud se zabývaly správností postupu soudu prvního stupně, nezjistily žádné pochybení, a proto soudy opravným prostředkům nevyhověly.

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje své námitky užité již v odvolání i dovolání a zaměřuje se především na obsah své výpovědi, namítá dále, že soudy opomenuly provést další důkazy, které však byly (měly být) předmětem prvního řízení a netýkají se dokazování v řízení o trestném činu křivé výpovědi. Skutečnost, že způsob hodnocení důkazů soudu nenaplňuje představy stěžovatele, neznamená, že by nalézací soud postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů či dokonce libovolně, tedy že by zasáhl do ústavně garantovaných práv stěžovatele.

V daném případě nelze dovodit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani nelze seznat, že by řízení trpělo vadou opomenutí důkazu, jak namítá stěžovatel. Ústavní soud považuje za správný a zákonný postup odvolacího a dovolacího soudu, které prověřily postup i závěry soudu nalézacího. Nic nenasvědčuje tomu, že v řízení zakončeném napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na presumpci neviny (y) a domáhat se věci před nestranným soudem (y). Soudy vysvětlily, na základě jakého rozhodování vzaly za prokázané, že stěžovatele v předchozím řízní lhal, a učinily tak v řízení, které proběhlo podle předem stanovených zákonem daných pravidel - jen takový postup je totiž realizací práva na spravedlivý proces.

Tvrzený zásah do práva na zákonného soudce (y), na nedotknutelnost obydlí (y) a práva na respektování soukromého a rodinného života (y) stěžovatel v ústavní stížnosti toliko konstatuje, aniž by k tomu předložil jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.

Senát Ústavního soudu proto ze všech výše uvedených důvodů postupoval podle ustanovení a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu