Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2100/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2018 č. j. -114, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2017 č. j. -90 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. září 2016 č. j. -60, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle d (dále jen "").

2. Nálezem ze dne 20. 9. 2006

sp. zn.

(N 167/42 SbNU 407) bylo vyhověno ústavní stížnosti stěžovatele a zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. , jímž byl stěžovatel v odvolacím řízení společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným spácháním trestného činu podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Zároveň bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. , jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku jako zjevně neopodstatněné. Navazující řízení skončilo usnesením vrchního soudu ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. , jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Stalo se tak poté, co strávil celkem 823 dnů ve výkonu trestu odnětí svobody.

3. Stěžovatel se žalobou (podanou společně s dalším žalobcem) proti vedlejší účastnici domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním a nezákonným rozhodnutím o vině v trestním řízení a nezákonným výkonem trestu odnětí svobody. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 2. 2010 č. j. -96 mu byl přiznán nárok na zaplacení částky 1 221 372,11 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl v rozsahu částky 781 908,40 Kč s příslušenstvím napaden odvoláním, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 12. 1. 2011 č. j. -148 tak, že rozsudek obvodního soudu co do částky 740 700 Kč s příslušenstvím, tedy v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy, potvrdil a co do částky 41 208,40 Kč s příslušenstvím odvolání odmítl. Nejvyšší soud ale následně rozsudkem ze dne 8. 10. 2013 č. j. -168 oba rozsudky zrušil ohledně částky 740 700 Kč s příslušenstvím a věc vrátil obvodnímu soudu. Ten rozsudkem ze dne 15. 5. 2014 č. j. -201 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 576 000 Kč s příslušenstvím, co do částky 164 700 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem městského soudu ze dne 17. 7. 2015 č. j. -245 bylo odvolací řízení ohledně částky 576 000 Kč s příslušenstvím zastaveno, protože tato částka již byla vedlejší účastnicí uhrazena. Rozsudek obvodního soudu byl zároveň zrušen ohledně úroků z prodlení z částky 576 000 Kč od 23. 2. 2011 do zaplacení a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli částku 1 498 493,33 Kč, přičemž tak učinila poté, co nabyl právní moci první rozsudek městského soudu. K rukám právního zástupce stěžovatele pak byla zaslána částka 115 488 Kč, představující náhradu nákladů řízení pro stěžovatele i druhého žalobce. S ohledem na zrušení rozsudku městského soudu a následné přiznání náhrady nemajetkové újmy v menším rozsahu vedlejší účastnice vyzvala dopisem ze dne 17. 9. 2015 stěžovatele k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 152 158,03 Kč. Tato částka sestávala jednak z rozdílu mezi náhradou, na níž měl stěžovatel nárok podle posledního pravomocného rozsudku, a skutečně vyplacenou náhradou, a byla k ní připojena polovina zaplacených nákladů řízení. Protože stěžovatel výzvě nevyhověl, vedlejší účastnice se domáhala zaplacení uvedené částky žalobou.

5. Rubrikovaný rozsudek Okresního soudu Praha-východ, kterým bylo žalobě vedlejší účastnice vyhověno, byl potvrzen shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 152 158,03 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat bezdůvodné obohacení podle , platného do 31. 12. 2013 (dále jen ""), jež vzniklo na základě plnění z právního důvodu, který odpadl. Oba soudy nemohly přisvědčit námitce stěžovatele, že žalobou uplatněný nárok je v příkrém rozporu s dobrými mravy podle . Opačný závěr by vedl k porušení práva rovnosti účastníků soudního řízení, neboť pro vedlejší účastnici (Českou republiku) by nemělo žádný smysl podávat další řádné či mimořádné opravné prostředky. Důvodná nebyla ani stěžovatelem uplatněná námitka promlčení, ani jeho tvrzení, že v případě pohledávky vedlejší účastnice šlo o tzv. naturální obligaci.

6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné; závěry krajského soudu shledal v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy při posuzování jím uplatněné námitky rozporu s dobrými mravy podle vybočily z ústavně konformního výkladu a použití práva. Použití institutu dobrých mravů není v obecné rovině vyloučeno v žádném právním vztahu, ani na žádný předem neurčený okruh okolností či situací, přičemž k němu má dojít v případech, kdy formální výklad zákona vede k nespravedlnosti či nepřiměřeným důsledkům. Podle stěžovatele je přitom právě jeho případ exemplárním příkladem nepřiměřené tvrdosti, hraničící s krutostí, které jsou v příkrém rozporu se zásadou dobrých mravů. Na podporu své argumentace poukazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavnímu soudu bylau svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (y). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d)y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

10. Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na soudní ochranu v tom, že obecné soudy při posuzování nároku vedlejší účastnice neshledaly důvod použití a její žalobu nezamítly. K takto uplatněné námitce Ústavní soud podotýká, že v obecné rovině může k vybočení ze zásad řádného procesu dojít i nesprávným výkladem a použitím podústavního práva, a to tehdy, jestliže by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002

sp. zn.

(N 37/25 SbNU 287)] nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

(N 98/15 SbNU 17)], případně by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát. V nyní posuzované věci však o žádný z uvedených případů nejde.

11. Obecné soudy se ve svých rozsudcích řádně zabývaly možností použití , přičemž své závěry, podle nichž uplatnění nároku vedlejší účastnice nebylo v rozporu s tímto ustanovením, náležitým a přesvědčivým způsobem vysvětlily. Uplatnění nároku státu na vydání bezdůvodného obohacení není bez dalšího v rozporu s dobrými mravy jen proto, že stát na základě pravomocného rozsudku uhradil fyzické nebo právnické osobě určitou částku jako náhradu nemateriální újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve znění , následně však došlo - k dovolání státu - ke zrušení tohoto rozsudku, v důsledku čehož je částka přiznaná této osobě pozdějším rozsudkem nižší nebo není přiznána vůbec. Akceptace takového výkladu by v těchto případech fakticky vždy vyloučila možnost státu jako účastníka řízení podat dovolání, což neodpovídá intenci zákonodárce, který žádnou takovouto obecnou výjimku nestanoví.

12. Nepřiznání nároku pro rozpor s dobrými mravy lze připustit pouze v případech, kdy by výklad zákona s ohledem na specifické okolnosti konkrétní věci vedl k nespravedlivým či z ústavního hlediska nepřiměřeným důsledkům [např. nález ze dne 25. 10. 2016

sp. zn.

(N 198/83 SbNU 185)], což ale v nyní posuzované věci konstatovat nelze. Stěžovatel si musel být vědom, že vedlejší účastnice podala dovolání, a tedy že rozsudek, na jehož základě mu byla přiznána náhrada, může být zrušen, pročež bude muset být tato náhrada zcela nebo zčásti vrácena. Žádná specifická okolnost, která by činila toto hodnocení vůči stěžovateli nespravedlivým, dána není. Napadenými rozhodnutími tudíž nedošlo k porušení základního práva stěžovatele podle y, ani jiného jeho ústavně zaručeného základního práva či svobody.

13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu