Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3159/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., t. č. Vazební věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 421/21, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. července 2018 sp. zn. a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 15. června 2018 sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v y, , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") shora uvedeným usnesením rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl jako podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří let uložený trestním příkazem okresního soudu ze dne 13. 6. 2014 č. j. -61, přičemž stěžovatel byl podle tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Okresní soud dále rubrikovaným usnesením rozhodl, že stěžovatel podle tr. zákoníku vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl v trvání čtyř let uložen zmiňovaným trestním příkazem a od něhož bylo podmíněně upuštěno usnesením okresního soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. -93.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že trest uložený napadenými rozhodnutími je nepřiměřený povaze projednávané věci, průběhu skutkového stavu i jeho osobním a rodinným poměrům. Má za to, že přeměna původně podmíněného odsouzení na trest nepodmíněný je pro něj nepřiměřeně přísná a neodpovídající jeho osobě a okolnostem původně stanoveného podmíněného odsouzení a trestu zákazu činnosti.

5. Soudy podle stěžovatele nevzaly v úvahu, že v obou věcech šlo o zcela odlišnou trestnou činnost, přičemž k jednání, v němž spatřují důvody pro vydání napadených rozhodnutí, mělo dojít těsně před uplynutím stanovené zkušební doby. Připouští, že jeho jednání bylo nevhodné, avšak zapříčinil je poškozený S. tím, že zadržoval peněžní prostředky, které náležely stěžovateli za odvedenou práci.

6. Veřejné zasedání o přeměně trestu bylo nařízeno až po jednom roce od spáchání skutku, ve kterém soudy spatřují důvody pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, ačkoli smyslem trestněprávního trestání je, aby případný trest byl uložen bezprostředně po spáchání protiprávního jednání.

7. Stěžovatel rovněž odkazuje na rezoluci Rady Evropy č. (73) 17 ze dne 13. 4. 1973, která konstatuje, že ve věznicích je velké množství osob vykonávajících trest odnětí svobody do šesti měsíců, přičemž tento trest má omezené výchovné účinky na pachatele, vede k přeplnění kapacity vězeňských zařízení, vyvolává nežádoucí sociální segregaci a stigmatizaci odsouzených.

8. Soudy se nezabývaly otázkou, zda podmíněné odsouzení mělo výchovnou funkci vůči stěžovateli, zejména se zřetelem na původně stanovenou délku zkušební doby a možné pochybení stěžovatele necelé dva týdny před jejím uplynutím. Postupovaly tudíž zcela formálně, patrně rovněž s ohledem na běh zákonné lhůty podle § 83 odst. 3 tr. zákoníku, aniž však bylo úplně a řádně posouzeno chování stěžovatele v průběhu předcházející zkušební doby.

9. Hodnotily-li soudy osobu stěžovatele za chování v průběhu zkušební doby, pak nesprávně dospěly k závěru, že měl být trestán prostředky správního práva, přestože nebylo prokázáno, že by se dopustil excesivního jednání s vážnými dopady do zájmů společnosti, když ve věci přestupku na úseku zbraní se věc týkala skutku projednávaného u Okresního soudu v Děčíně, tedy vzal-li tuto skutečnost okresní soud v úvahu při posouzení osoby stěžovatele a jeho chování v průběhu zkušební doby, prakticky byl za tentýž skutek (jeho část) potrestán stěžovatel nepřípustně dvakrát. Když soudy dospěly k závěru, že způsobil škodu na majetku Policie České republiky v cele předběžného zadržení, nedocenily, že pro toto jednání nebyl stěžovatel uznán vinným; je zásadním pochybením a porušením principu presumpce neviny i principu zákazu několikerého trestání za jedno jednání, když soudy obou stupňů uzavřely, že se "pouze čekalo na nabytí právní moci".

10. Zcela likvidační je pak pro stěžovatele výrok okresního soudu o trestu zákazu řízení motorových vozidel v trvání čtyř let; tím bude omezen v možnostech zajistit si odpovídající zaměstnání, když nebude moci řídit motorová vozidla. Soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že jednání, jež podle soudů zavdalo příčinu ve vydání napadených rozhodnutí, nijak nesouviselo s řízením motorových vozidel a stěžovatel ani nemařil v této souvislosti výkon úředního rozhodnutí. Je obecně známo, že v tzv. Šluknovském výběžku není dostatečná dopravní obslužnost, tedy tímto trestem by byl stěžovatel dále podstatným způsobem omezen nejen v osobním životě, ale také v přislíbeném zaměstnání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s až 31 a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah předložených rozhodnutí soudů, a to z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y), který není součástí soustavy soudů ( y), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. V dané souvislosti dlužno připomenout, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování ( y), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod tr. zákoníku. Úkolem Ústavního soudu je omezit se toliko na poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem výkladové libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů.

14. Nic z uvedeného posuzované ústavní stížnosti ovšem nesvědčí. Jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy zhodnotily chování stěžovatele (podmíněně odsouzeného) ve zkušební době na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nelze upřít udržitelnost v ústavněprávní rovině. Za situace, kdy se stěžovatel ve zkušební době dopustil dalšího trestného činu a soudy dospěly k rozhodnutí, že se trest vykoná, je jejich závěr z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť vyvarování se páchání trestné činnosti ve zkušební době podmíněně odsouzeným představuje bezpochyby základní atribut řádného života podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku. Obecné pravidlo zní, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, rozhodne soud o nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Na druhou stranu, ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, kteréhož postupu se stěžovatel dovolává, zákon výslovně označuje za výjimečné. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" pak vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech.

15. Obdobné zásady se uplatní též při rozhodování podle § 91 odst. 1 tr. zákoníku.

16. V rovině zcela konkrétní lze dodat, že obecné soudy položily důraz na skutečnost, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 2. 2018 č. j. -200 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2018 č. j. -233 uznán vinným spácháním zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil blíže popsaným jednáním směřujícím proti integritě a osobnosti jiné fyzické osoby, a to za použití zbraně. Podle obecných soudů povaha skutku, charakter a závažnost jednání jednoznačně převažují nad stěžovatelem uváděnými okolnostmi, tj. spácháním trestného činu v samotném závěru zkušební doby podmíněného odsouzení a jeho souvislostí s předchozím jednáním poškozeného.

17. Další stěžovatelem oponované úvahy soudů ohledně trestání prostředky správního práva proto již na výsledek řízení vliv neměly.

18. Nic zásadního stěžovatel nemůže vytěžit ani z časového zařazení veřejného zasedání okresního soudu až po jednom roce od spáchání skutku, ve kterém soudy spatřují důvody pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody.

19. Výhrady týkající se výchovné funkce krátkodobého trestu odnětí svobody a důsledků zákazu řízení motorových vozidel představují v první řadě kritiku trestního příkazu okresního soudu ze dne 13. 6. 2014 č. j. -61; tento trestní příkaz však stěžovatel do petitu nyní posuzované ústavní stížnosti nezahrnul, přičemž Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum).

20. Dlužno konstatovat, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu a podobně ani k délce zkušební doby v případě podmíněného zastavení trestního stíhání [srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008

sp. zn.

(N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. y a y). Tyto závěry jsou přiměřeně přenositelné též na rozhodování odvíjející se z a tr. zákoníku. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal; nenastala zde ani situace extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence, přičemž soudy své úvahy ústavněprávně udržitelným způsobem odůvodnily.

21. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje citované právní závěry včleněné do obou usnesení za vybočující z ústavně vymezeného rámce.

22. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu