Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3149/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti MUDr. Evy Klimovičové, zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. -436, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. -361, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. -292, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní korporace MAFRA, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala proti vedlejší účastnici omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč (původně 30 000 000 Kč) za články zveřejněné v létě 2006 v deníku a na internetovém serveru vedlejší účastnice. Městský soud v pořadí druhým rozsudkem, napadeným ústavní stížností, žalobu stěžovatelky zamítl. Vrchní soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení otázky přípustnosti podaného dovolání.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla poskytnuta ochrana jejím základním právům ve smyslu y. Konkrétně jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na respekt k lidské důstojnosti a soukromému životu podle , 2d (dále jen ""), právo na spravedlivý proces a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle y ve spojení s y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka tvrdí (a v ústavní stížnosti reprodukuje), že v dovolání označila dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, a s tímto tvrzením se dovolací soud nijak nevypořádal. Procesní vady týkající se v převážné míře provedeného dokazování a hodnocení důkazů spatřuje stěžovatelka i v postupu odvolacího soudu a nalézacího soudu. Výtky stěžovatelky směřují také proti průtahům v řízení, jež sama svým počínáním nezavinila.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen ""). Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu téhož zákona.

Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( , , ve znění pozdějších předpisů), není jeho odmítnutí pro vady porušením y.

Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky ze dne 24. 10. 2016 a dospěl k závěru, že právě na její případ závěry citovaného stanoviska dopadají, jak vyhodnotil již dovolací soud. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a po této stránce mu není co vytknout. Stěžovatelka podle něj nekonkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považovala za pro ni splněný. Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.

Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil a od dvou rozhodnutí dovolacího soudu, na něž stěžovatelka v dovolání odkazovala a která zčásti reprodukovala, se neodchýlil. Stěžovatelka nic takového ostatně ani výslovně netvrdila, pouze opakovaně předkládala vlastní skutkový náhled věci. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje a zákonem stanovený postup dovolacího soudu nepovažuje za výraz přepjatého formalismu (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 4. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz). V části směřující proti usnesení dovolacího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

V citovaném stanovisku byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . S odkazem na tento závěr byla ve vztahu k napadeným usnesením odvolacího a nalézacího soudu ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu .

Námitkou porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů by se Ústavní soud mohl zabývat (v intencích projednávané věci pouze ve vztahu k dovolacímu řízení, vůči němuž je ústavní stížnost přípustná) jedině tehdy, vyčerpala-li by stěžovatelka všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. Takovým prostředkem je v daném případě postup podle , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017,

sp. zn.

). Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka tento prostředek k ochraně svých práv využila; Ústavní soud se proto uvedenou námitkou nezabýval.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu