Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2669/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: FATOS, spol. s.r.o., sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem sídlem Za Strahovem 1101/31, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. -138, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , zamítl žalobu stěžovatelky, aby v žalobě specifikované pozemky, na kterých leží stavba stěžovatelky, byly přikázány za náhradu do jejího vlastnictví podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů. Právní předchůdce stěžovatelky - zemědělské družstvo - zřídilo v době účinnosti , (dále jen ""), oprávněnou stavbu na pozemcích, které byly později vydány v restituci ve věci žalovaným vlastníkům pozemků (dále jen ""). Stavba se tak ocitla na pozemcích žalovaných a stěžovatelce, která ji již za tohoto stavu koupila, nesvědčí žádný právní titul opravňující ji mít stavbu na cizích pozemcích žalovaných. Okresní soud v Kolíně svůj rozsudek odůvodnil mimo jiné tím, že , jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá přikázání pozemků do svého vlastnictví, nelze v dané věci aplikovat, neboť se vztahuje pouze na případy neoprávněných staveb a stavba stěžovatelky je stavbou oprávněnou.

O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. , tak, že rozsudek Okresního soudu v Kolíně ve výroku o věci samé potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že pro oprávněné stavby, vzniklé za účinnosti , jsou ustanovení o vypořádání neoprávněné stavby nepoužitelné. Dále uvedl, že právní poměry k nikoliv neoprávněné stavbě na cizím pozemku, vzniklé před účinností , jsou upraveny v přechodných a závěrečných ustanoveních , podle kterých zůstává zachováno oddělené vlastnictví stavby a pozemku a vlastník stavby i vlastník pozemku mají vzájemné předkupní právo.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud (ve shodě s krajským soudem a okresním soudem) dospěl k závěru, že aplikace a násl. o stavbě na cizím pozemku je vyloučena na stavbu stěžovatelky, která byla zřízena před nabytím účinnosti .

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv v důsledku nesprávného výkladu právní úpravy vypořádání staveb postavených na cizích pozemcích v . Stěžovatelka je na rozdíl od soudů přesvědčena, že za použití gramatického, logického, teleologického i systémového výkladu nelze dospět k jinému závěru, než že se vypořádání existence odlišného vlastnictví stavby a pozemku i v případě stavby oprávněné musí řídit . Stěžovatelka tento svůj argument v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí.

II.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu].

Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je toliko přetrvávající polemika s výkladem ustanovení o stavbě na cizím pozemku provedeným obecnými soudy, naposledy Nejvyšším soudem, jehož rozhodnutí stěžovatelka výhradně napadá. Stěžovatelka tedy v podstatě zpochybňuje právní závěr Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

K otázce aplikovatelnosti právní úpravy o stavbě na cizím pozemku na nyní posuzovanou věc Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že uvedená právní úprava je založena na uplatnění superficiální zásady, tedy že neoprávněná stavba je součástí pozemku a na jiné případy nelze předmětná ustanovení aplikovat. Navíc podle Nejvyššího soudu je aplikace ustanovení o stavbě na cizím pozemku v vyloučena na stavby zřízené před nabytím účinnosti již proto, že by šlo o nepřípustnou retroaktivitu. Závěrem napadeného rozsudku Nejvyšší soud doplnil, že vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku v těchto případech, kdy stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby užívá pozemek bez právního důvodu, se vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení.

Ústavní soud na uvedeném dostatečně odůvodněném výkladu předmětné právní úpravy ze strany Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního. Na rozdíl od stěžovatelky, neshledal Ústavní soud v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu jakýkoli interpretační exces, který by umožnil Ústavnímu soudu závěry Nejvyššího soudu přehodnocovat.

Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu