Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2692/18

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018 č. j. -125 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2017 č. j. -86, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 3. 8. 2018 se A I. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o náhradu škody.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se v režimu , odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), domáhal na žalované zaplacení částky 10 298 600 Kč s příslušenstvím, s tím, že má jít o náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem státu spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, které bylo proti žalobci vedeno v době od 26. 9. 2007 do 4. 8. 2014 pro trestný čin ublížení na zdraví. Škoda, která žalobci dle žaloby vznikla, spočívá v 20 % ztraceného podnikatelského zisku v období neúměrného protahování trestního řízení v letech 2009 - 2013. Žalobce byl jednatelem společnosti X1, resp. později jako předseda představenstva a současně akcionář právního nástupce, společnosti X2 (dále též jen "společnost") V důsledku skutečnosti, že se žalobce kvůli trestnímu řízení a zdravotním problémům, které mu toto řízení způsobilo, nemohl plně věnovat vedení společnosti, docházelo prý zejména v letech od roku 2008 ke zhoršování ekonomických výsledků společnosti. Ztracený podnikatelský zisk v letech 2009 - 2013 představuje celkem částku 51 493 000 Kč, žalobce proto požaduje zaplacení částky 10 298 600 Kč.

Dne 21. 8. 2017 rozsudkem č. j. -86 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl (výrok I).

Dne 22. 5. 2018 rozsudkem č. j. -125 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek obvodního soudu ze dne 21. 8. 2017 č. j. -86 potvrdil (výrok I), a žalobce poučil o možnosti podat dovolání.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nelze ztotožňovat škodu na straně žalobce se škodou na straně společnosti. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v nesprávném závěru o chybějící aktivní legitimaci stěžovatele jako žalobce.

Další obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí jí napadených, uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

IV.

Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené . Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení , jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995

sp. zn.

(N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.

V projednávaném případě je evidentní, že stěžovatel mohl proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2018 č. j. -125 podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí dovolání, což přes řádné poučení odvolacím soudem neučinil. Ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná ve smyslu .

Ústavní soud zvažoval postup podle ustanovení , podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Při posuzování aplikace citovaného ustanovení si byl Ústavní soud vědom kritérií stanovených ve svých dosavadních rozhodnutích, v nichž vyložil, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, což značí, že je třeba je vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. nález

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)].

V projednávaném případě Ústavní soud takový přesah nezjistil, a nevyplývá ani z odůvodnění ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj