Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3043/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů P. P., zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou, sídlem K Sokolovně 37/2, Praha 22 - Uhříněves, a M. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem, sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2017 sp. zn. a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15. června 2017 č. j. 2 VZV 9/2015-323, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavními stížnostmi podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vedenými pod

sp. zn.

a

sp. zn.

, které byly usnesením ze dne 17. 10. 2017 č. j.

-16

spojeny ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v , a d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s a a 3y a a 3y.

2. Napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") bylo v trestní věci druhého stěžovatele, trestně stíhaného pro skutek posouzený jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle a 3 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodnuto podle § 347 odst. 1 a § 348 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o zajištění jeho majetku (nemovitostí specifikovaných ve výroku), a to v rozsahu práv k těmto nemovitostem vyplývajících ze společného jmění první stěžovatelky a druhého stěžovatele.

3. Stížnosti stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II.

Argumentace stěžovatelů

4. První stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením vrchního státního zastupitelství byl zajištěn i její výlučný majetek, neboť její manželství s druhým stěžovatelem bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 9. 2016 č. j. -25, který nabyl právní moci dne 15. 10. 2016, přičemž uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění. V této souvislosti tvrdí, že nebylo respektováno usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2005

sp. zn.

(U 3/36 SbNU 759). Nesouhlasí ani se závěrem vrchního soudu, že přílohy připojené ke stížnosti byly zaslány pouze v kopii, neboť byly řádně naskenovány, a nadto jsou součástí spisu okresního soudu sp. zn. . Podle jejího názoru rozhodnutí o zajištění majetku je ve zjevném nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi.

5. Obdobně argumentuje i druhý stěžovatel, který zdůrazňuje, že nelze akceptovat závěr vrchního soudu, aby v rámci zajištění mohl být postižen i majetek, který v době vydání rozhodnutí, tj. ke dni 15. 6. 2017 již nebyl ve společném jmění manželů. Rozvod manželství má ze zákona konstitutivní účinky a zakládá zánik společného jmění manželů. Závěr vrchního soudu o vlastnictví dotčených nemovitostí proto označuje za nesprávný, neboť majetek ve společném jmění manželů v době vydání rozhodnutí o jeho zajištění právně neexistoval.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až , a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

7. V dané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že zajištění majetku za účelem možného výkonu trestu jeho propadnutím představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; není tedy konečným rozhodnutím ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, § 62). Zajištění majetku není ani opatřením definitivním, dotčená osoba se může v průběhu dalšího trestního řízení domáhat omezení či zrušení tohoto opatření.

8. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi zformuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (y), musí být vydáno příslušným orgánem (, y) a nemůže být projevem svévole (y a a 3y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [srov. nález ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 28. 7. 2004

sp. zn.

a další]. Ustanovení § 347 tr. řádu tak při respektování účelu i přiměřenosti zásahu státu tvoří ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví. Tímto účelem je legitimní zájem státu na vynutitelnosti případného budoucího trestu (majetkového postihu) pachatele závažné trestné činnosti, který je součástí obecného zájmu na ochraně společnosti před pachateli trestných činů; časové omezení užívání majetku naplňuje požadavek přiměřenosti. Jak je uvedeno výše, tento závěr je konformní i s judikaturou ESLP a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, jde-li o způsob uplatnění prostředků zasahování i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněny v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona.

9. Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění majetku z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy.

10. Stěžovatelé zpochybňují závěr vrchního státního zastupitelství i vrchního soudu o tom, že byl zajištěn majetek náležející do jejich společného jmění, přičemž tvrdí, že v době vydání rozhodnutí vrchního státního zastupitelství již nebyl tento majetek ve společném jmění, neboť jejich manželství bylo v roce 2016 pravomocně rozvedeno, když uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění. Stejnou námitku uplatnili ve stížnostech proti zajišťovacímu usnesení a vrchní soud se s ní v odůvodnění napadeného usnesení náležitě vypořádal poukazem na konkrétní zjištění, podle nichž stěžovatelé ke dni 27. 4. 2017 potvrdili, že zajištěné nemovitosti jsou v jejich společném jmění manželů, přičemž se je kupními smlouvami uzavřenými s obchodní společností SKYGame s.r.o. snažili převést na tuto společnost. Na příslušných listech vlastnictví v katastru nemovitostí však byli stále vedeni jako vlastníci dotčených nemovitostí stěžovatelé. Vrchní státní zastupitelství tak postupovalo v souladu s principem materiální publicity zápisu do katastru nemovitostí, tj. v důvěře ve správnost tam zapsaných skutečností. Uvedená konkrétní zjištění, popsaná v napadeném usnesení, z nichž vrchní soud ve svých závěrech vycházel, tak jen stěží mohou potvrzovat argumentaci stěžovatelů, že v době vydání rozhodnutí o zajištění již bylo společné jmění manželů v souvislosti s rozvodem vypořádáno.

11. Domnívají-li se stěžovatelé, že majetek ve společném jmění manželů nemohl být zajištěn už jen proto, že rozvod manželství má ze zákona konstitutivní účinky a zakládá bez dalšího zánik společného jmění manželů, nelze jim přisvědčit. Zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetková práva a povinnosti dohodou manželů nebo rozvedených manželů (viz , ). Tato dohoda, týká-li se nemovitostí, nabývá právních účinků zápisem do katastru nemovitostí (viz ). Stěžovatelé jako manželé však byli ke dni vydání zajišťovacího rozhodnutí v katastru nemovitostí stále zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí a také se tak chovali, neboť kupními smlouvami uzavřenými v jarních měsících roku 2017 hodlali nemovitosti účelově převést na obchodní společnost. Z příslušného zápisu i z jejich jednání je tedy zřejmé, že společné jmění týkající se nemovitého majetku neměli vypořádáno. Nelze ani vycházet z toho, že by nemovitý majetek byl vypořádán nevyvratitelnou domněnkou podle . Pro stanovení povahy zaniklého, avšak nevypořádaného společného jmění je pak podstatná úprava v větě druhé , podle které se na toto jmění použijí ustanovení o společném jmění přiměřeně. Z toho vyplývá, že i nadále jde o nedílné majetkové společenství. Vrchní státní zastupitelství tedy nepochybilo, rozhodlo-li, že zajištění postihuje majetek druhého stěžovatele v rozsahu práv k uvedeným nemovitostem vyplývajících ze společného jmění manželů.

12. Závěry vrchního státního zastupitelství, potvrzené vrchním soudem, nejsou v rozporu se závěrem usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, podle něhož je-li podle tr. řádu zajišťován celý majetek (ve smyslu majetku ve společném jmění manželů) obviněného, je ve výkonu svých vlastnických práv omezen i manžel či manželka takové osoby, neboť jde o omezení zákonné opírající se o příslušná ustanovení a trestního řádu. Na projednávaný případ se totiž, jak je uvedeno v předchozím odstavci, použijí s ohledem na konkrétní skutková zjištění analogicky ustanovení o společném jmění.

13. Ústavní soud tak neshledal, že by šlo o neodůvodněný zásah do základních práv a svobod stěžovatelů. Jak však uvedl vrchní soud, při omezení vlastnického práva, kdy je omezena dispozice s majetkem, musí být orgány činnými v trestním řízení odpovídajícím způsobem reagováno na konkrétní stav vývoje projednávané věci (viz § 349 odst. 1 tr. řádu). Osobě, jíž se zajištění týká, pak zůstává zachováno právo žádat o zrušení nebo omezení zajištění.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu