Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3273/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jozefa Lacka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017 č. j. -43 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2018 č. j. -143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle a 3 a d (dále jen "") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkového protokolu k této úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obou soudů, které neposkytly stěžovateli potřebnou ochranu před konáním České správy sociálního zabezpečení, která odňala stěžovateli nároky za zařazení do vojenského tábora nucených prací (dále jen "vojenský tábor"). Tvrdí, že měl legitimní právo očekávat, že příplatek a zvláštní příspěvek mu budou nadále s důchodem vypláceny. Podle stěžovatele se soudy v rozporu s pravidly spravedlivého procesu nepřidržely judikatury Ústavního soudu, týkající se nápravy křivd způsobených za minulého režimu. Dále uvádí, že tím, že u soudu prvního stupně rozhodoval samosoudce a nikoli senát, bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce.

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se samostatně podanými žalobami, spojenými ke společnému projednání pod sp. zn. , domáhal zrušení dvou rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "vedlejší účastník"). Prvním z nich - rozhodnutím ze dne 5. 4. 2017 č. j. X1 bylo částečně změněno rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 9. 1. 2017 č. j. X2, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení důchodu poskytnutím příplatku k důchodu z důvodu služby ve vojenském táboře, a to tak, že do výroku rozhodnutí byl doplněn text: "pro nesplnění podmínek ustanovení , o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů" (dále jen ""), přičemž ve zbytku bylo předmětné rozhodnutí potvrzeno. Druhým rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 5. 4. 2017 č. j. X1 bylo potvrzeno rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 9. 1. 2017 č. j. X2, jímž byl stěžovateli odňat zvláštní příspěvek k důchodu poskytovaný podle , o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen ""). Krajský soud v Ústí nad Labem obě žaloby zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud posléze napadeným rozsudkem kasační stížnost v souladu s větou druhou zamítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy (srov. např. nález

sp. zn.

). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že v daném případě nenalezl v postupu správních soudů žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících soudní řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Podstatu sporu představuje posouzení otázky, zda stěžovatel naplňuje dílčí podmínku , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen ""), konkrétně kritérium "politické nespolehlivosti", a zda má tudíž nárok na poskytnutí příplatku k důchodu podle a zvláštního příspěvku k důchodu podle

K výhradám uvedeným v ústavní stížnosti je nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité již v řízení před správními soudy. Nicméně jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích s námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, zabývaly se též všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu vedlejšího účastníka. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními a zákonů č. , č. a č. Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu (rozsudky č. j. -54, -67 nebo -55) dovodil, že pro zajištění ústavní konformity je třeba při výkladu upozadit výklad jazykový ve prospěch metody teleologické, která má na zřeteli účel vykládaného textu. Podmínku "politické nespolehlivosti" je proto podle Nejvyššího správního soudu nutno hodnotit v tom směru, zda bylo na konkrétní osobu zařazenou do pomocných technických praporů takto fakticky nahlíženo, nikoli zda takto byla pouze formálně označena, jak požaduje text zákona. Ústavní soud ověřil, že až na základě takto zevrubného zkoumání, hodnocení předložených důkazů a vypořádání konkrétních námitek stěžovatele došly oba soudy k závěru, že stěžovatel nenaplnil kritérium "politické nespolehlivosti" vymezené v jako podmínku pro poskytnutí příplatku k důchodu podle a zvláštního příspěvku k důchodu podle

Ústavní soud se ztotožňuje s výše předestřenými závěry, v nichž Nejvyšší správní soud implicitně plně respektoval závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, podle nichž "účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem." (srov. např. nálezy

sp. zn.

či

). Aniž by byl zpochybňován účel a smysl , je nezbytné zdůraznit, že uvedený předpis vznik nároku na zvláštní příspěvek váže na splnění zákonných podmínek. K tomu však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť stěžovatel podmínky stanovené pro přiznání odškodnění podle ve spojení s a nesplnil. Konkluze obou soudů pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.

Ústavní soud neshledal ani zásah do práva stěžovatele na zákonného soudce. U krajského soudu v daném případě rozhodoval samosoudce a nikoli senát, neboť došlo ke spojení nároků stěžovatele na poskytnutí příplatku k důchodu podle a zvláštního příspěvku k důchodu podle ke společnému projednání. V obou případech se přitom jedná o věci důchodového pojištění, o nichž podle rozhoduje specializovaný samosoudce.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu