Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4078/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016 č. j. -52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2015 č. j. -41 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. června 2015 č. j. -28, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. a)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a y, , a 3, a 4, , , 2 a 3, d (dále jen "") a dále a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Dodatkového protokolu k Úmluvě, Protokolu č. 12 k Úmluvě ay základních práv Evropské unie.

2. Stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud podle přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vůči obecným soudům.

3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 6. 2015 č. j. -28 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení 340 000 Kč s příslušenstvím. Uvedené částky se stěžovatelka domáhala jako náhrady nemajetkové újmy a škody, která jí byla způsobena tím, že orgány vedlejší účastnice jako žalované v rozporu s čl. 13 Úmluvy nezajistily, aby v právním řádu České republiky existoval účinný právní prostředek nápravy v případě neprovedení záznamu katastrálním úřadem do katastru nemovitostí. Stěžovatelka v řízení namítala, že až do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikovaného ve sbírce Nejvyššího správního soudu pod č. 3/2011 správní soudy zastávaly právní názor, podle kterého neprovedení záznamu do katastru nemovitostí není nezákonným zásahem podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka tak byla nucena se domáhat právní ochrany až v roce 2012. Soudy však nezohlednily změnu judikatury v roce 2011 a její žalobu pro opožděnost odmítly.

4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 15. 12. 2015 č. j. -41 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud vyšel z následujících skutkových zjištění obvodního soudu. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 19. 6. 2012 u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhala, aby soud uložil Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj - Katastrálnímu pracovišti Nymburk povinnost provést v katastru nemovitostí poznámku a aby soud žalovaným zakázal zasahovat do práv stěžovatelky tím, že danou poznámku nezapíše. Krajský soud usnesením ze dne 23. 10. 2012 č. j. -17 žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 1. 2013 č. j. 1 Aps 9/2012-18 kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Ústavní soud rozhodnutím ze dne 9. 7. 2013

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) ústavní stížnost stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím správních soudů odmítl. Po právní stránce městský soud uvedl, že při absenci zrušení či změny dotčených rozhodnutí chybí odpovědnostní titul pro náhradu škody nebo nemajetkové újmy a že tvrzená pochybení - nesprávné judikaturní závěry - nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. Městský soud dále odmítl námitku stěžovatelky, že jí byla odepřena spravedlnost, neboť se jejím žalobním nárokem správní soudy zabývaly, projednaly jej a pravomocně o něm rozhodly.

5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2016 č. j. -52 dovolání stěžovatelky podle věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jako nepřípustné odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve své judikatuře opakovaně uvádí, že v případě nesprávného úředního postupu jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z mnohých srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 6. 1999 a sp. zn. ze dne 27. 5. 2009). V předmětném případě stěžovatelka namítá, že soudy v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. nezohlednily okolnost, že v roce 2011 došlo ke změně judikatury. Je tudíž zřejmé, že stěžovatelkou namítaný nesprávný úřední postup spočívající ve změně judikatury nalezl svůj odraz v obsahu vydaných rozhodnutí, přičemž stěžovatelka napadá jejich správnost. Nejvyšší soud uvedl, že ve své judikatuře dále opakovaně zdůrazňuje, že podmínka zakotvená v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. ). Změnu judikatury v roce 2011 mohla stěžovatelka namítat již v řízení vedeném pod sp. zn. . V uvedeném řízení stěžovatelka využila veškerých prostředků nápravy, včetně ústavní stížnosti. Otázka, zda se stěžovatelka mohla svého práva domáhat dříve, byla předmětem právě tohoto řízení, když její žaloba byla odmítnuta pro opožděnost. Nejvyšší soud uzavřel, že v odškodňovacím řízení, jež neplní funkci dalšího opravného prostředku, se danou otázkou zabývat nelze, jak v souladu s výše citovanou judikaturou uzavřely soudy nižších stupňů.

Ke stěžovatelkou namítaným vadám řízení Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť dovolání shledal nepřípustným ( věta druhá ).

II.

Argumentace stěžovatelky

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. -52 jí nebylo dosud řádně doručeno, protože neautorizovaná, zaslaná obvodním soudem jako údajné usnesení Nejvyššího soudu právnímu zástupci stěžovatelky v dovolacím řízení, neobsahuje všechny předepsané formální zákonné náležitosti soudního rozhodnutí, protože chybí mj. podpis toho, kdo ji vydal, chybí razítko soudu a elektronický podpis zaměstnance Nejvyššího soudu. Tutou tak podle stěžovatelky nelze považovat za usnesení Nejvyššího soudu, protože nesplňuje všechny předepsané požadavky, které pro ně předepisuje zákon, popřípadě jiné obecně závazné předpisy, vydané na základě zákona.

7. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy v řízení o její žalobě o náhradu škody konaly zcela svévolně v rozporu s platnou kogentní právní úpravou, judikaturou Ústavního soudu,u,u a Úmluvou. Obecné soudy nepřípustně a svévolně zmanipulovaly předmět řízení, jak ho určila stěžovatelka ve své žalobě a dále zmanipulovaly právně rozhodná skutková tvrzení a právní argumentaci stěžovatelky, jak je uplatnila v řízeních před obecnými soudy, kdy obecné soudy porušily své povinnosti, které pro ně plynou mimo jiné z judikatury Nejvyššího soudu, např. z jeho rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. . Stěžovatelka namítá nesprávná skutková zjištění provedená obecnými soudy, vadné právní posouzení věci, jakož i nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí.

8. Stěžovatelka uvádí, že předmět její ústavní stížnosti svým významem přesahuje její zájmy, neboť zasahuje rovněž do zájmů jiných osob, kterým byla protiprávně zamítnuta jejich žaloba o náhradu škody, vzniklé nesprávným úředním postupem správních soudů, spočívajícím v neprojednání jejich správních žalob na ochranu před nezákonným zásahem katastrálního úřadu, který neprovedl záznam do katastru nemovitostí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, N 98/15 SbNU 17).

13. V souzené věci Nejvyšší soud výstižně poukázal na svoji konstantní judikaturu, dle které v případě nesprávného úředního postupu jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. V předmětné věci stěžovatelka namítala, že soudy v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. nezohlednily okolnost, že v roce 2011 došlo ke změně judikatury. Nejvyšší soud správně podotkl, že změnu judikatury v roce 2011 však mohla stěžovatelka namítat již v řízení vedeném pod sp. zn. uvedeném řízení byla řešena otázka, zda se stěžovatelka mohla svého práva domáhat dříve, přičemž její žaloba byla odmítnuta pro opožděnost. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011 č. j. -79, ve kterém se uvádí, že ani změna judikatury, byť by se týkala otázky přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, nemůže vést k tomu, že by za včasnou měla být považována žaloba, která byla podána po uplynutí zákonné lhůty ( a 4 ).

15. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí byla řádně odůvodněna. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanovenímiy či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ani stěžovatelkou namítané porušeníy základních práv Evropské unie není opodstatněné, neboť ta se při posouzení dané věci neuplatní, když v ní nedochází k použití práva Evropské unie (není naplněna hypotéza y základních práv Evropské unie).

16. Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. neshledal Ústavní soud případným, neboť tento rozsudek byl vydán za jiných skutkových okolností a řešil otázku nároku na náhradu škody na zdraví v důsledku vazebního trestního stíhání a odpovědnosti státu za škodu.

17. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, chybí podpis toho, kdo vydal rozhodnutí a chybí elektronický podpis zaměstnance Nejvyššího soudu. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na , ve kterém se uvádí, že předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Uvedené platí i pro usnesení ( ).

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal podle náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem vůči obecným soudům. Podle uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení již s ohledem na jeho výsledek.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu