Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3532/18

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Barborou Gaveau, LL.M. advokátkou, se sídlem Stroupežnického 20, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018 č. j. -753 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 11. 2017 č. j. -680, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na nezasahování do jeho rodinného života zaručeného mu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vzájemného práva rodiče a dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle d (dále jen ""). Dále namítá i porušení práv svých nezletilých dětí plynoucích z a odst. 2, ve spojení s , a a jejich participační práva dle Úmluvy o právech dítěte.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh na změnu péče o dvě nezletilé děti stěžovatele a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolání stěžovatele, jímž navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se nezletilé děti svěřují do péče obou rodičů v týdenním intervalu s vymezením období se zvláštní úpravou během letních, vánočních, jarních a velikonočních prázdnin a svátků, v jejichž období běžná úprava neplatí, s předáváním nezletilých dětí v místě školní docházky a nestanovením výživného ve finančním vyjádření, alternativně svěření nezletilých do péče střídavé v rámci třítýdenního cyklu. Stěžovatel uvedl, že uznává argumentaci soudu prvního stupně a zástupkyně matky ohledně nedůvodnosti svěření nezletilých dětí do péče otce a domáhá se proto změny úpravy tak, že děti budou svěřeny do rovnoměrnější střídavé péče. Toto odvolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím krajského soudu zamítnuto a obecné soudy ponechaly péči v původním režimu, neboť neshledaly důvod pro její změnu.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá nedůvodné zachování nerovnoměrné asymetrické střídavé péče, neboť práva rodičů na péči a současně práva dětí na péči rodičů jsou zásadně stejná. Jakékoliv odchýlení od rovnosti v naplnění vzájemného práva rodiče a dítěte na rodičovskou výchovu a péči je zásah do rodinného života, který podléhá testu nezbytnosti takového zásahu. Nic takového ale v řízení nebylo prokázáno, nebyla prokázána nezbytnost nerovnoměrné střídavé péče. Soudy dostatečně nezohlednily, že to byla matka, kdo narušil stabilitu výchovného prostředí odstěhováním do B., kdo měl v úmyslu dětem změnit školu, a jen úsilím stěžovatele bylo nezletilým školské prostředí zachováno, a že návrh stěžovatele měl právě za cíl stabilitu výchovného prostředí pro nezletilé udržet i po odstěhování matky. Navíc návrh stěžovatele byl opřen o přání nezletilých dětí. Jde tedy o svévolný závěr soudu v rozporu s provedeným dokazováním.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

7. Ústavní soud shledal, že obecné soudy náležitě vysvětlily, proč ani požadavek stěžovatele na výlučnou péči o děti, ani požadavek na změnu nastavení střídavé péče o děti není důvodný. Stěžovatel i matka dětí o ně pečují v adekvátním rozsahu a děti tak mají možnost rozvíjet svůj vztah s oběma rodiči. Detailní nastavení střídavé péče již nemá ústavní rozměr, neboť pro Ústavní soud sledující nejlepší zájem dítěte je zásadní skutečnost, že nastavená péče zajišťuje dětem vztah s jejich oběma rodiči.

8. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy, pokud tato nevykazují ústavněprávní deficity, což v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.

9. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu