Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2070/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Slezáka a Miloše Syrového, zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 č.j. -347, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 6. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného usnesení dovolacího soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. dne 26. 10. 2016 bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. tak, že výrokem I. bylo konstatováno pochybení okresního soudu, neboť došlo k porušení práva stěžovatelů na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Výrokem II. byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy ve výši 45.000 Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelů byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017 potvrzen výrok I. a II. shora citovaného rozsudku obvodního soudu. Výrokem II. byl změněn rozsudek obvodního soudu v nákladovém výroku III. Výrokem III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelé podali dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením. Z jeho odůvodnění se podává, že Nejvyšší soud považoval dovolání za nepřípustné. Vyšel přitom z toho, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná pouze tím, že dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zruší. Na tomto místě dovolací soud uzavřel, že potvrzením výroku I. nalézacího soudu došlo ke konstatování pochybení okresního soudu, což nelze považovat za újmu. Dále dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud byla stěžovatelům zamítnuta žaloba, jíž se domáhali zaplacení náhrady škody ve výši 45.000, nejedná se o částku, jejíž výše by zakládala přípustnost dovolání ( ).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se při podání dovolání řídil poučením, kterého se mu dostalo od odvolacího soudu. Jeho dovolání bylo podle jeho mínění přípustné z toho důvodu, že poskytnutí formy odškodnění je otázkou volné úvahy soudu a tento není vázán žalobním návrhem. Finanční zadostiučinění nelze přiznat vedle konstatování porušení práva. Stěžovatel poukázal též na to, že je povinností soudů zkoumat zásah do základních práv v jakékoliv fázi soudního řízení. Ve své další argumentaci se věnoval podmínkám pro přiznání náhrady škody za nesprávný úřední postup.

III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí ani vrcholem v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů (srov. a y - dále jen "Ústava"). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě Nejvyšší soud uvedl důvody, pro které nepovažuje dovolání za přípustné. Stěžovatel jednak nedosáhl na finanční limit pro podání dovolání daný ustanovením a jednak podal dovolání proti pozitivnímu výroku, jímž nejsou jeho práva poškozována. Z ústavněprávního hlediska tak není Nejvyššímu soudu čeho vytknout.

Za nastíněného stavu věci se nabízí úvaha o správnosti poučení, kterého se stěžovateli dostalo u odvolacího soudu, jemuž musely být skutečnosti rozhodné pro přípustnost dovolání zřejmé. Nicméně za situace, kdy stěžovatel napadl ústavní stížností toliko usnesení Nejvyššího soudu a předchozí rozhodnutí nižších obecných soudů k návrhu alespoň nepřiložil, není dán Ústavnímu soudu formálněprávní prostor, aby námitky stěžovatele týkající se věci samé podrobil ústavněprávnímu přezkumu.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu