Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1950/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Radima Azaba, zastoupeného JUDr. Robertem Jehne, advokátem AK Jehne, Vodák a partneři se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2017 č. j. -82, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 6 a 2. společnosti Transportes Aéreos Portugueses, S. A. se sídlem Aeroporto de Lisboa, 1704-801 Lisboa, Portugalsko, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel Radim Azab (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, který podle jeho názoru porušil jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces (podle d, dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce (podle y).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. občanskoprávní spor mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovanou leteckou společností Transportes Aéreos Portugueses, S. A. (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 854 EUR s příslušenstvím. Stěžovatel se uvedené částky domáhal z titulu nároku na kompenzaci za odepření nástupu na palubu letadla provozovaného žalovanou.

Žalobce tvrdil, že dne 8. 6. 2015 měl platnou rezervaci na let č. TP 1306 z Lisabonu do Prahy avšak byl mu prý letištním personálem odepřen nástup na palubu letadla, takže si byl nucen zakoupit letenku do Mnichova v hodnotě 12 337,- Kč a odtud do Prahy cestoval autobusem. Žalovaná částka sestává z jednorázové náhrady škody 400 EUR za ztrátu času, další část žalované částky tvoří náhrada škody za letenku do Mnichova.

Žalobce svůj nárok na kompenzaci opíral o Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "").

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a tvrdila, že nešlo o odepření nástupu do letadla, nýbrž že neuskutečnění cesty bylo způsobeno pozdním příchodem žalobce k odbavení letu. Navíc připomněla, že žalobce má letenku z Lisabonu do Prahy stále otevřenou pro použití nebo náhradu.

Nalézací soud provedeným dokazováním zjistil, že žalobce měl rezervovaný let na den 8. 6. 2015 s odletem z Lisabonu ve 13:55 hod. Časový limit pro check-in a doručení zavazadla je na letišti v Lisabonu 45 minut. Žalobce se dostavil k odbavení po stanoveném časovém limitu, nejprve bylo odbaveno jeho první zavazadlo. K odbavení druhého zavazadla přišel až po dalších 15 minutách, protože v mezidobí byl nucen zavazadlo přeskupit. Odbavovací personál konstatoval, že odbavení žalobce již nelze z časových důvodů provést, protože přepážka byla uzavřena.

Nalézací soud na projednávanou věc aplikoval a procesně Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 o drobných nárocích, přičemž dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o odepření nástupu do letadla tak, jak to má na mysli , nýbrž neuskutečnění cesty bylo způsobeno pozdním příchodem žalobce k odbavení letu. Soud odmítl žalobcovu námitku, že si žalovaný záznamy ohledně času odbavení sám upravoval.

Nalézací soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2016 č. j. -50 žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Proti rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání zejména tvrdil, že se k odbavení dostavil včas a dokument, který prokazuje, že se tak stalo o tři minuty později, byl vytvořen samotným žalovaným. Poukázal na to, že soud při hodnocení důkazů před svědeckou výpovědí upřednostnil tvrzení žalovaného. Namítl, že pro určení, zda se dostavil včas k odbavení, je třeba brát v potaz čas, kdy se cestující zařadí do fronty u přepážky a nikoliv čas, kdy zaměstnanec letecké společnosti označí letenky cestujících.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. -82 rozsudek nalézacího soudu potvrdil, aniž shledal důvod k doplnění dokazování. Opřel se o skutková zjištění nalézacího soudu, že žalobce se dostavil k odbavovací přepážce ve 13:13 hod., jak vyplývá z palubní vstupenky. Žalobce tak nedodržel 45 minutový časový limit pro odbavení osob a zavazadel před odletem.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval svoje tvrzení, uplatněné již v průběhu civilního sporu, že obecné soudy nesprávně posoudily čas, kdy se měl dostavit k odbavení u letištní přepážky (check-in). Podle jeho názoru stanovený 45 minutový limit před odletem má být vykládán tak, že jde o čas, kdy se pasažér "zařadí do fronty na přepážce, nikoliv čas, kdy se dostane na řadu, resp. dojde k odbavení". Veškeré tyto námitky byl údajně právní zástupce stěžovatele "připraven soudu sdělit, pokud by byl ze strany soudu k vysvětlení tohoto časového údaje na palubní vstupence vyzván", avšak po celou dubu řízení se prý soud ani žalovaný tímto údajem nezabývaly.

Stěžovatel zpochybňuje před nalézacím soudem předkládané údaje z vnitřního počítačového systému letecké společnosti jako pouhá tvrzení, která prý mohla být kdykoliv zpětně měněna.

Dále namítá, že kompenzace mu měla být přiznána již z toho důvodu, že jeho odbavení bylo zahájeno a on postupoval podle pokynů dopravce. Další problém s odbavením (nadváha jeho zavazadla) byl prý již problémem dopravce. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie ve věci C-22/11, které interpretuje tak, že pojem "odepření nástupu na palubu" může mimo jiné znamenat i provozní důvody, což je prý i jeho případ. Tvrdí, že "neznalost základních odbavovacích procesů ze strany žalovaného zavinila odepření jeho nástupu na palubu".

Podle názoru stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu nese prvky libovůle, k čemuž odkazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2015

sp. zn.

.

V napadeném rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje stěžovatel "extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a právním závěrem soudu".

Za extrémně vadnou považuje interpretaci dvou pojmů, obsažených v právních předpisech EU, jež byly pro posuzovanou věc rozhodné, a sice pojmu "čas, kdy se cestující přihlásí k přepravě" a pojmu "provozní důvody".

IV.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

V.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (y - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu toliko tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, N 98/15 SbNU 17 - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).).

Ústavněprávním požadavkem je rovněž řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Nad rámec řečeného Ústavní soud konstatuje:

Závěr obecných soudů v posuzované věci, že ve stěžovatelově případě nedošlo k odepření nástupu do letadla (jak to má na mysli ) neboť nebyla splněna hypotéza uvedená v článku 3 odst. 2 písm. a) citovaného nařízení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, stejně tak jako závěr obou soudů, že v daném případě šlo o pozdní příchod stěžovatele k odbavení letu. Stěžovatelovo tvrzení, že není důležité, kdy bude pasažér u přepážky dopravce skutečně odbaven, resp. kdy zaměstnanec letecké společnosti označí letenky cestujícího, ale kdy se "zařadí do fronty na přepážce k odbavení" je nelogické, účelově směšuje časový limit pro tzv. check-in s časem, kdy je cestujícím umožněno nastupovat do letadla (boarding time). Ústavní soud k této otázce, nad rámec odůvodnění městského soudu, poukazuje např. na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 10. 2012 ve věci C-321/11.

Z obsahu soudního spisu se nepodává, že by stěžovatel v průběhu sporu navrhoval, aby v souvislosti s projednávanou věcí byly Soudnímu dvoru Evropské unie předloženy otázky, týkající se výkladu pojmů: "čas, kdy se cestující přihlásí k přepravě" a "provozní důvody", z důvodu jejich údajně nejednoznačného výkladu.

Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, který zdůraznil, že spornou byla výhradně skutková otázka času, kdy se stěžovatel se svojí přítelkyní dostavili k odbavovací přepážce (tedy nikoli výkladu uvedených pojmů). Skutečnost, že soud sám vyhodnotil tuto otázku jinak (a v neprospěch stěžovatele), přičemž konstatoval správnou aplikaci soudem prvního stupně, neznamená, že by bylo nutno řízení přerušit a postupovat podle , tj. postoupit věc Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce.

Ústavní soud proto shledává závěry, obsažené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu za přesvědčivé a řádně odůvodněné; z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout. Právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015

sp. zn.

(N 209/79 SbNU 389), podle něhož vykládat nařízení, potřebné pro rozhodnutí věci, nepřísluší ani Ústavnímu soudu, ani obecnému soudu, nýbrž jen Soudnímu dvoru Evropské unie, proto v v nyní posuzované věci nelze aplikovat.

Ústavní soud konstatuje, že postup a rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele; proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu