Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1889/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Ekartové, právně zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2018 č. j. -176, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem dle y.

2. Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 39 533,33 Kč s příslušenstvím a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2010 č. j. -20 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky jakožto povinné ve prospěch oprávněné, a to na základě rozhodčího nálezu ze dne 14. 4. 2005 vydaného rozhodcem JUDr. Václavem Svobodou, provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul. Podle usnesení soudního exekutora ze dne 4. 4. 2013 měla být z rozdělované podstaty jako první v pořadí uspokojena pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 196 674,41 Kč, stěžovatelka uhradila soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce celkem 39 533,33 Kč, tato částka jí byla stržena v rámci rozvrhového usnesení po provedení exekuce dražbou nemovitosti podle uvedeného usnesení. Následně byla usnesením soudního exekutora ze dne 28. 4. 2014 exekuce v plném rozsahu zastavena, náklady soudního exekutora nebyly určeny a oprávněné byla stanovena povinnost zaplatit povinné náklady řízení vzniklé v souvislosti s právním zastoupením. K zastavení exekuce došlo na návrh stěžovatelky jako povinné podle s tím, že rozhodčí nález byl vydán rozhodcem, který k tomu neměl pravomoc. Proti usnesení o zastavení exekuce nebylo stěžovatelkou podáno odvolání.

3. Stěžovatelka poté uplatnila u žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody podle , ve znění pozdějších předpisů. Jelikož jí žalovaná nevyhověla, domáhala se svého nároku soudně. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že nebyly splněny podmínky pro vznik škody z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, neboť usnesení soudního exekutora ze dne 4. 4. 2013, jímž bylo rozhodnuto o uspokojení pohledávky soudního exekutora na nákladech řízení, nebylo následně změněno ani zrušeno. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil odvolací soud, který konstatoval, že procesní předpis umožňoval, aby povinná v rámci exekučního řízení docílila toho, aby jí částka zaplacená z titulu nákladů exekuce byla soudním exekutorem vrácena podle , a proto není možné, aby dosáhla kýženého výsledku mimo původní exekuční řízení cestou žaloby podle , ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ). Podanou žalobou se tedy stěžovatelka nepřípustně snaží docílit revize způsobu, jakým bylo v exekučním řízení rozhodnuto o nákladech exekuce.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu s relevantní judikaturou, na kterou poukazuje, a že dle zákonných ustanovení o povinnosti hradit náklady řízení včetně odměny exekutora, která je stanovována účastníkům řízení - oprávněnému a povinnému, se postupuje podle úspěchu ve věci.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost"" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané případě.

6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s y je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště paku. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud nadán a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle písm. d)y, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (y). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy

sp. zn.

in fine (N 53/21 SbNU 451),

(N 52/36 SbNU 555),

(N 178/35 SbNU 375),

(N 42/36 SbNU 445),

(N 177/38 SbNU 421),

(N 132/42 SbNU 57),

(N 206/43 SbNU 303),

(N 179/47 SbNU 371) aj.].

7. V dané věci je zřejmé, že odvolací soud své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil a interpretoval podústavní právo, přičemž vysvětlil, proč dospěl k závěru o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a proč jeho právní závěry shledává jako souladné se zákonem. Stěžovatelka se sice dovolává svých ústavně zaručených práv, avšak ve své ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice o obsahu podústavního práva, kterou vedla i před obecnými soudy.

8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu