Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2733/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti FinaSpol, spol. s r.o., se sídlem Králodvorská 1081/16, Praha 1, zastoupené JUDr. Danou Chalupovou, advokátkou se sídlem Mánesova 53/1374, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. -451 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017 č. j. -395, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle , a 3 a d (dále jen ""). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany civilních soudů, které stěžovatelce nepřiznaly náhradu škody, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3, jímž byla nařízena exekuce na majetek žalované JUDr. Jarmily Veselé [dále jen "vedlejší účastnice 1)"]. Pokud soudy měly za to, že v důsledku existence , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ""), není možné aplikovat na daný případ tento speciální zákon, pak z důvodu existence y měly podle stěžovatelky aplikovat přiléhavější a násl. tehdy platného (dále jen ""). Tím, že stěžovatelce bylo odňato právo vymáhat náhradu škody jen proto, že škůdce sám svou vlastní legislativou omezil, resp. vyloučil svou odpovědnost za škodu, došlo podle jejího názoru též k denegatio iustitiae. Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení , neboť jeho uplatněním nastal tvrzený zásah do jejích výše uvedených práv.

Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po vedlejší účastnici 1) a České republice - Ministerstvu spravedlnosti [dále jen "vedlejší účastnice 2)"] náhrady škody ve výši 18 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 8. 2008 do zaplacení. Škoda měla být stěžovatelce způsobena nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 (usnesením sp. zn. -5 ze dne 17. 9. 2007), kterým byla nařízena exekuce na majetek vedlejší účastnice 1). Nemovitost postižená nařízenou exekucí byla předmětem zajištění kupní ceny stěžovatelky, avšak po zatížení již tuto funkci neplnila a prodávající proto odstoupil od kupní smlouvy se stěžovatelkou.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 26. 1. 2015 č. j. -269, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2016 č. j. -367, uložil vedlejší účastnici 2) povinnost zaplatit stěžovatelce částku 18 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 8. 2013 do zaplacení (výrok I.). Současně zamítl žalobu stěžovatelky vůči vedlejší účastnici 1) (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že se nedopustila žádného protiprávního úkonu a není tedy splněna jedna ze zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice 2) Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku I. změnil tak, že se žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici 2) částky 18 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 8. 2013 do zaplacení, zamítá; ve zbývajícím rozsahu se výrok I. potvrzuje (výrok I.). Dále potvrdil i zamítavý výrok II. (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 1) náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 626 780 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle věty první (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález

sp. zn.

).

Předmět sporu představuje otázka důvodnosti nároku na náhradu škody a aplikace při posuzování odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat skutečnost, že civilní soudy postupovaly podle relevantních ustanovení V této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, ve kterém je obsažena náležitá argumentace: krajský soud jasně a podrobně rozvedl (a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu a judikaturu Nejvyššího soudu) důvody pro své rozhodnutí. Ačkoli stěžovatelka uvedla, že se nedomáhá náhrady škody podle , nýbrž podle obecné právní úpravy, tj. podle v té době platného a účinného , odvolací soud, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. ) vyložil, že "škoda při výkonu veřejné moci přitom vzniká z veřejnoprávního vztahu (ostatně proto byla úprava odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyčleněna z )." Stěžovatelka nemohla být aktivně legitimována k uplatnění tvrzeného nároku vůči státu, neboť nebyla účastníkem exekučního řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Taktéž Nejvyšší soud odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí na svoji ustálenou rozhodovací praxi, která vylučuje aplikaci v případech náhrady škody státem (např. rozsudky sp. zn. nebo ).

Stěžovatelce nelze přisvědčit ani co do její účelové argumentace nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, neboť toto rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadá. Ani blíže nezdůvodněný odkaz stěžovatelky na porušení y neobstojí. Nejde zde o ústavní ochranu "vlastnictví" v tom smyslu, že je chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně (srov.

sp. zn.

).

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

a

). Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatelky na zrušení Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle . Ten sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jeho jednotlivých ustanovení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu