Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3297/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Brunera, zastoupeného Mgr. Filipem Stárkem, advokátem se sídlem Beethovenova 16, Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -33 ze dne 31. 7. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle a d.

Z přiložených podkladů vyplývá, že rozhodnutím č. j. 3192/DS/2015 ze dne 4. 8. 2015 Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad") zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odboru dopravy a silničního hospodářství č. j. ODSH-4288/2014-ZM ze dne 27. 3. 2015, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení bodu 4 a ustanovení , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 600 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Uvedených přestupků se, stručně řečeno, měl dopustit tím, že jednak dne 18. 10. 2014 na silnici č. I/15 v obci Podsedice při řízení osobního vozidla porušil v rozporu s ustanovením zákona o silničním provozu maximální povolenou rychlost v obci 50 km/h, když ji překročil o 17 km/h, a dále tím, že k uvedené jízdě užil v rozporu s ustanovením zákona o silničním provozu vozidlo, které nemělo platnou technickou kontrolu.

Proti rozhodnutí krajského úřadu brojil stěžovatel žalobou, jež Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. -43 ze dne 27. 2. 2017 jako nedůvodnou zamítl.

Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatele, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. -33 ze dne 31. 7. 2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost. Kasační soud se ztotožnil s tvrzením krajského soudu, že v projednávané věci je podstatné, že stěžovatel projel místem, kde byla umístěna dopravní značka "Obec", označující začátek obce Podsedice (o čemž mezi stranami není sporu), a tudíž měl povinnost se touto dopravní značkou řídit (tj. přizpůsobit rychlost své jízdy nejvyšší dovolené rychlosti v obci, která je stanovena na 50 km/h). Skutečnost, zda byla značka umístěna v zastavěném území obce či nikoli přitom nehraje roli, neboť se jedná o opatření obecné povahy, kterému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu náleží presumpce správnosti. Pokud by chtěl stěžovatel napadat zákonnost umístění předmětné dopravní značky, může tak činit pouze v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel s rozhodnutím kasačního soudu nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Uváděl, že neměl vůbec možnost se s předmětným opatřením obecné povahy seznámit a již vůbec nebylo při běžném provozu po komunikaci zřejmé, podle jakého postupu je značka umístěna. V rozměru běžného života nelze ani hloubkovým zkoumáním značky seznat, zda má značka jednou statut značky pro "obec" a jednou statut značky "50 km/hod". Podle stěžovatele kasační soud nenabídl žádnou právně relevantní oporu pro tvrzení, že stejně vyhlížející značka má mít dvojí chápání a že je povinností řidiče toto chápání odhalit.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Je na místě připomenout, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky revidovat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti "podústavního" práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud tudíž nepovažuje za potřebné, ba ani vhodné, se podrobně zabývat stěžovatelem vznesenými námitkami, neboť je zjevné, že se jedná o úvahy ryze formalistické. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by závěry Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou také logicky a srozumitelně odůvodněny. Souhrnně vyjádřeno, napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu není z ústavně právního hlediska co vytknout.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který dle ustanovení , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu