Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1449/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti EuroAuto Partner, s. r. o., se sídlem Dlouhá 297/18, Jihlava - Horní Kosov, IČ: 28274962, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu pro Jihočeský kraj a Vysočinu č. j. ČOI 144260/16/2000/PR1539/ZOS/Ha ze dne 7. 11. 2016, rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu č. j. ČOI 156209/16/O100/2000/16/17/Hl/Št ze dne 13. 2. 2017, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. -29 ze dne 11. 10. 2017 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -26 ze dne 22. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi byl porušen princip řádného výkonu státní správy, který je zakotven v y (dále jen ""), a současně bylo zasaženo do jejího práva dle d (dále jen "") a práva na soudní ochranu, vyplývajícího z , 2y a z y.

Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím č. j. ČOI 156209/16/O100/2000/16/17/Hl/Št ze dne 13. 2. 2017 Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát (dále též "odvolací orgán") zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále též "správní orgán") č. j. ČOI 144260/16/2000/PR1539/ZOS/Ha ze dne 7. 11. 2016, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 70 000 Kč za spáchání správního deliktu dle , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Vytýkaného deliktu (užití klamavé obchodní praktiky) se stěžovatelka, stručně řečeno, dopustila tím, že ke dni 16. 8. 2016 uváděla nepravdivou informaci o stavu ujetých kilometrů u prodávaného ojetého vozidla, když deklarovala stav ujetých kilometrů ve výši 122 168 km, ačkoli v protokolu o technické prohlídce ze dne 25. 2. 2015 a v protokolu o měření emisí vozidla z téhož dne (dále jen "protokoly o technické prohlídce") byl zaznamenán stav počítadla ujeté vzdálenosti 185 605 km.

Proti rozhodnutí odvolacího orgánu brojila stěžovatelka žalobou, jíž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. -29 ze dne 11. 10. 2017 jako nedůvodnou zamítl.

Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. -26 ze dne 22. 2. 2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele je nezbytně nutné, aby ze strany prodávajícího byla poskytnuta spotřebiteli věcně nesprávná a tedy nepravdivá informace. Tak tomu však v dané věci nebylo. Stěžovatelka ve správním i soudním řízení tvrdila, že vozidlo mělo ke dni kontroly (16. 8. 2016) skutečně najeto 122 168 km, a že údaj o počtu najetých kilometrů uvedený v protokolech o technické prohlídce není údajem pravdivým. K prokázání svých tvrzení stěžovatelka navrhovala provést výslech vlastníka vozidla. Správní orgán však v rozporu s principem materiální pravdy, vyjádřeným v , , ve znění pozdějších předpisů, tento klíčový důkaz neprovedl, aniž by v rámci odůvodnění rozhodnutí řádně objasnil, proč tak postupoval. Na správnost údajů uvedených v protokolech o technické prohlídce se podle stěžovatelky nebylo možno spolehnout také z důvodu, že tyto protokoly nejsou veřejnouu, která zakládá dobrou víru v pravost a pravdivosty, a nebylo ji možno dovozovat ani z evidence přístupné na stránkách Ministerstva dopravy (www.kontrolatachometru.cz), na kterou poukazoval správní orgán, neboť do této evidence jsou bez ověření přebírány právě údaje z protokolů o technické prohlídce. Všechny výše zmíněné argumenty stěžovatelka dle svých slov předložila opakovaně i správním soudům, tyto se jimi ovšem nezabývaly a dostatečně se s nimi nevypořádaly, čímž nedostály své povinnosti poskytnout ochranu jejím právům.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, stejně jako výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní.

V projednávané věci žádné pochybení, které by zakládalo jeho kasační zásah, Ústavní soud nenalezl. Jak sama stěžovatelka přiznává, v ústavní stížnosti přednáší totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím správním a soudním řízení. Oproti opačnému mínění stěžovatelky má však Ústavní soud za to, že příslušné orgány její argumentaci věnovaly náležitou pozornost, přičemž současně zcela logickým, srozumitelným a přehledným způsobem vysvětlily, proč jí nepřisvědčily. Co se týče nevyslyšeného návrhu na doplnění dokazování, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy (i jiné orgány veřejné moci) v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti oba správní orgány i správní soudy dostály, když vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování. Shodně totiž zastávaly názor, že navrhovaný výslech svědka, obchodníka s ojetými vozy, i předkládaná servisní knížka k prodávanému vozidlu, obsahující jediný záznam ze dne 2. 5. 2016, přestože vozidlo bylo poprvé registrováno již v roce 2002, nejsou způsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti údajů o kilometrovém nájezdu předmětného vozidla, jak byly zachyceny v protokolech o technické prohlídce.

Zbývá uzavřít, že dle náhledu Ústavního soudu podstata ústavní stížnosti zjevně nespočívala v nezohlednění rozhodných skutečností, nýbrž v tom, že stěžovatelka nesouhlasila s tím, jak dotčené orgány případ věcně posoudily, a v polemice s jejich závěry pak pokračovala i v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud ovšem neshledal, že by bylo možno těmto orgánům z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout, proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před správními orgány a následně obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatelky, nelze přitom hodnotit jako porušení jejích ústavně zaručených práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu