Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3203/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti A. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Staňkova 922/44, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018, č. j. -31, Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2017, č. j. -401, a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. února 2017, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Výše uvedeným rozsudkem uznal Okresní soud v Třebíči stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle , 2 písm. b) a d) , za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 30 měsíců. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl; její následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Právně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížností splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), především tvrdí, že okresní soud nesprávně vymezil dobu, v níž se měla trestné činnosti dopouštět - v usnesení o zahájení trestního stíhání byl uveden květen 2016, zatímco v obžalobě a rozsudku duben 2016; tím byl skutek vymezen pro dřívější dobu, tedy retroaktivně v neprospěch stěžovatelky a byla porušena jak totožnost skutku, tak i právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka dále namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů ohledně viny i trestu a uvádí konkrétní jednání, která měly soudy nesprávně vyhodnotit jako týrání otce, aniž by zohlednily její interpretaci téhož. Soudy přitom měly vycházet jen z nepřímých důkazů jednoho zdroje - svědectví rodinných příslušníků, které bylo svědectvím "z druhé ruky" - převyprávěním verze poškozeného. V řízení nastala situace tvrzení proti tvrzení - verzi poškozeného svědkové jen zopakovali, což ale soudy důkladněji nezkoumaly a neprovedly ani důkaz, který by mohl svědčit stěžovatelce, čímž porušily zásadu audiatur et altera pars.

Stěžovatelka má za to, že nebyly naplněny ani požadavky pro přísnější potrestání, neboť poškozenému nevznikla těžká újma na zdraví; stěžovatelka v průběhu řízení opustila dům obývaný společně s poškozeným, a proto měl soud přihlédnout k tomu, že prognóza rozvoje psychické poruchy (daná kontaktem stěžovatelky s poškozeným) nebyla naplněna. Nebyla prokázána ani druhá okolnost odůvodňující použití vyšší sazby (fyzické týrání), s výjimkou jednoho incidentu, ale ani alternativní nefyzické týrání trvající delší dobu, tj. více než šest měsíců (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ); měla-li tedy být stěžovatelka odsouzena, tak za přečin, nikoliv za zločin.

Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že byla kriminalizována za péči o otce, která byla interpretována v její neprospěch, a to v důsledku obnovených kontaktů otce s jeho druhou dcerou, která však s otcem trvale nežije a nestará se o něj. Podle stěžovatelky nejde o drobná pochybení soudů v řízení, ale ve svém souhrnu o závažný zásah do jejích práv zakotvených v , 37 odst. 3, 38 odst. 2 a 39 d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i v , 96 odst. 1 y, a proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (viz , a y). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace zákona, je záležitostí obecných soudů, které posuzují naplnění podmínek pro aplikaci toho či onoho právního institutu a které musí své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud může zasáhnout jen při zjištění pochybení porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména pokud jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole či libovůle.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka předložila obecným soudům alternativní pohled na stíhané jednání - proti sobě stála především tvrzení poškozeného a stěžovatelky, v obou případech podpořená svědectvím svědků, kteří však nebyli přítomni žádnému ze závažných incidentů a svědčili na základě tvrzení poškozeného či stěžovatelky, která sama poukazovala na útoky (fyzické) poškozeného vůči ní. Svědkové však byli přítomni drobnějším rozmíškám, podporujícím tvrzení poškozeného. Stěžejním se proto pro soud staly výpověď pracovnice občanské poradny zabývající se profesionálně pomocí obětem domácího násilí, lékařské zprávy a znalecké posudky, které soudům poskytly osoby nezapojené osobně do vztahů stěžovatelky s poškozeným a které byly sto objektivně popsat poznatky odborníků. Právě na základě této skupiny důkazů soudy rozhodly.

Jak je patrné z právní věty rozsudku (i obžaloby), stěžovatelka se dopouštěla stíhaného jednání "...v přesně nezjištěné době, nejméně však od dubna 2016 do září 2016..."; v usnesení policejního orgánu byla použita formulace "...v přesně nezjištěné době, nejméně však od května...". Tuto změnu odůvodňují provedené výslechy svědků, které výše zmíněné rozmíšky mezi stěžovatelkou a poškozeným vztáhly k setkáním konaným již v dubnu; nešlo tedy o změnu skutku či o účelové rozšíření času, které by mělo samoúčelně a svévolně vést k přísnějšímu potrestání stěžovatelky, ale o zpřesnění popisu neurčitého časového vymezení skutku trestného jednání. Jak je dále zjevné, stěžovatelka nebyla poškozena ani opomenutými důkazy, vysvětlil-li soud, proč považuje provedení dalšího důkazu za zbytné, není-li důkaz způsobilý změnit závěry soudu.

Stěžovatelka opakovaně předkládá soudům, Ústavní soud nevyjímaje, svoji verzi vývoje vztahu s otcem; nalézací soud však při řešení této nelehké situace provedl dokazování v dostatečném rozsahu, aby mohl učinit právní závěry z něj plynoucí. Podle Ústavního soudu nejde o postup bez zákonného podkladu (svévoli) ani o překročení zákonných mezí (libovůli), ale o výklad zjištěných skutečností, pro stěžovatelku možná nepříznivý, nicméně nezasahuje do jejích základních práv a svobod. Práva na přístup k soudu ( y) i na rovnost účastníků v řízení ( y) byla zachována; právo na spravedlivý proces nepředstavuje záruku, že obecné soudy rozhodnou v souladu s očekáváním stěžovatele, ale že jejich postup bude odpovídat zákonem upraveným požadavkům na spravedlivé soudní řízení, v němž jsou respektována všechna zákonná pravidla.

Stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k provedeným důkazům ( y), přesto soudy její jednání podřadily pod zákonem stanovený trestný čin ( y), přičemž při zohlednění všech objektivně zjištěných okolností její jednání posoudily jako zločin a udělily jí výchovný trest. Ani soud nalézací, ani soudy rozhodující o opravných prostředcích přitom nezasáhly do práv stěžovatelky způsobem, který v ústavní stížnosti namítá, a proto jí Ústavní soud nevyhověl.

Podle ustanovení proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu