Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3108/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MIPE-N, a.s. Struhařovská 2942, Praha 4, Ing. Michala Ivaška a Ing. Pavly Ivaškové, zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. -75, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2017, č. j. -60, a návrhu na zrušení ustanovení , , ve znění , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Stěžovatelé spojili své podání s návrhem na zrušení části právního předpisu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Stěžovatelé v řízení před soudem prvního stupně čelili žalobě vedlejšího účastníka o určení existence věcného břemene váznoucího na nemovitosti v jejich spoluvlastnictví. Vedlejší účastník později vzal žalobu zpět a navrhl zastavení řízení. Soud prvního stupně řízení zastavil a stěžovatelům přiznal náhradu nákladů řízení, avšak podle nesprávného ustanovení advokátního tarifu - podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. K odvolání stěžovatelů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelům přiznal náhradu nákladů řízení podle jiného, avšak nesprávného ustanovení vyhlášky - podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Podle stěžovatelů přiznání náhrady nákladů podle § 9 advokátního tarifu je nesprávné a obecné soudy měly aplikovat ustanovení § 8 advokátního tarifu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti odkázali na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, přičemž s ohledem na právní jistotu se domáhali toho, aby jejich případ byl posouzen obdobně. Stěžovatelé vytýkají odvolacímu soudu, že tento se při rozhodování o nákladech řízení přidržel obiter dicta shora citovaného nálezu, přičemž opomněl existenci účinných obecně závazných ustanovení advokátního tarifu. Stěžovatelům nebyl dán procesní prostor na to, aby se mohli s úmyslem soudu seznámit a na jeho postup adekvátně reagovat. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že by v předmětném případě byla tarifní hodnota zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi. Odkázali přitom na šest let starý znalecký posudek z roku 2012, přičemž cena nemovitostí od té doby vzrostla.

K návrhu na zrušení části právního předpisu stěžovatelé uvedli, že nepřípustnost dovolání o nákladech řízení je v protikladu s výší přípustnosti dovolání proti rozhodnutím v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění 50.000 Kč.

Ústavní stížností napadenými usneseními obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantovány a d.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádro stížnostního návrhu spočívá v kritice obecného soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této oblasti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189),

sp. zn.

ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), či

sp. zn.

ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno obvyklou obecnou podružností předmětné problematiky k meritu věci. Spor o náhradu nákladů řízení by mohl nabýt ústavněprávní dimenze až v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno. Tak tomu však v projednávaném případu nebylo.

Po posouzení dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že v předmětné věci obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovaly v souladu s ustanoveními . Městský soud se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal s celým obsahem výše zmiňovaného usnesení Ústavního soudu i s legitimním očekáváním stěžovatelů. Ústavní soud tak neshledal nic, co by případ stěžovatelů posouvalo do ústavněprávní roviny.

Spatřují-li stěžovatelé protiústavnost v nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutí o nákladech soudního řízení, nutno uvést, že stanovení podmínek přípustnosti mimořádného opravného prostředku je především věcí zákonodárce.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením jako návrh zjevně neopodstatněný

Z ust. vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a "sdílí osud" ústavní stížnosti. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů proto Ústavní soud odmítl podle ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu