Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1159/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Františka Cudlína, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem, se sídlem Česká 26/41, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. -262, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2017 č. j. -221 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. října 2016 č. j. -180, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. dubna 2018, podle ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2017 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. října 2016 č. j. -180. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle , , a d (dále jen "") a y (dále jen "").

2. Okresní soud v Českém Krumlově v řízení o žalobě stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu P. o zaplacení 56 427 Kč s příslušenstvím (doplatek mzdy za období červenec 2012 až prosinec 2012), rozsudkem ze dne 10. října 2016 č. j. -180 návrh zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 25 201 Kč.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. února 2017 č. j. -221 k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7 360 Kč.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. ledna 2018 č. j. -262 dovolání odmítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 655 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se podanou žalobou domáhal jednak přiznání nároku na to, aby žalovaný upustil od nerovného zacházení projevujícího se odlišným způsobem nastavení úkolové mzdy na dvou srovnatelných pracovištích, a jednak nároku na to, aby následky nerovného zacházení odstranil tím, že stěžovateli doplatí část úkolové mzdy, která by mu v případě rovného zacházení s porovnávanými zaměstnanci náležela.

6. Stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, které je částečně způsobeno i neúplnými a nesprávnými skutkovými zjištěními nalézacího i odvolacího soudu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů podle názoru stěžovatele nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry na nich vybudovanými. Stěžovatel od Krajského soudu v Českých Budějovicích, potažmo od Nejvyššího soudu očekával výklad pojmu "práce stejné hodnoty" obsaženého v . Tyto soudy ovšem pouze shrnuly závěry učiněné soudem prvního stupně a výkladu tohoto ustanovení se vyhnuly.

7. Stěžovatel má za to, že v předmětné věci právní formalismus převážil nad zájmem na spravedlivé rozhodnutí. Obecné soudy se podle názoru stěžovatele zjednodušujícím způsobem opřely při svém rozhodování o neúplný znalecký posudek znalce a právo na spravedlivý proces stěžovatele porušily tím, že odmítly jít pod povrch problému, tedy zkoumat samotnou podstatu žaloby stěžovatele, a namísto toho se přiklonily k upjatému výkladu právní normy ( ), jejímž smyslem není ochrana zaměstnavatele jako silnější strany smluvního vztahu, ale naopak ochrana zaměstnancova práva na spravedlivou a nediskriminující odměnu za jím kvalitně odvedenou práci.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu , byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ).

9. I když stěžovatel v ústavní stížnosti nenavrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí o posledním opravném prostředku popsal a také přiložil k ústavní stížnosti, tedy je označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ve věci vydaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

12. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež jim poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění soudu prvního stupně i soudu odvolacího za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

13. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně, konkrétně že práci ošetřovatele v teletníku T. vykonávanou stěžovatelem nelze považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako je práce ošetřovatele býků v OMD Ch. ve smyslu , neboť se ty to práce neshodují ve všech kritériích stanovených v až 5 . Nevykonával-li stěžovatel jako ošetřovatel teletníku T. stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako ošetřovatel býků v OMD Ch., nepříslušela mu stejná mzda jako ošetřovateli býků v OMD Ch. a žalovaný se proto vůči němu nemohl dopustit porušení zásady rovného zacházení při odměňování tím, že s účinností od 1. února 2012 stanovil vnitřním mzdovým předpisem pro ošetřovatele teletníku T. nižší úkolovou mzdu za přírůstek hmotnosti ošetřovaného skotu než pro ošetřovatele býků v OMD Ch.

14. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení , Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení , když rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodnutá právní otázka byla posouzena jinak. V části, v níž stěžovatel v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení (nesouhlasil s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, že v jednání žalovaného nespatřuje porušení rovného zacházení se zaměstnanci), pak dovolání trpělo vadami, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat.

15. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu