Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 769/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Tubla, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem, sídlem Kleinerova 1504, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č. j. -31, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Lenky Pikalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), jakož i právo na zákonného soudce podle y.

2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 24. 11. 2017 č. j. -313 v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi vedlejší účastnicí řízení (žalobkyní) a stěžovatelem (žalovaným), vyloučil nárok týkající se zrušení a vypořádání obchodního podílu ve výši 50 % obchodní společnosti CIRS, s. r. o. (dále též "předmětný obchodní podíl") k samostatnému řízení.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") poté, co mu byla věc předložena obvodním soudem k rozhodnutí o věcné příslušnosti, usnesením ze dne 14. 12. 2017 č. j. -31 ohledně předmětného obchodního podílu určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok I.). Dále rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze (výrok II.). Vrchní soud konstatoval, že v projednávané věci se vedlejší účastnice řízení domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví týkajícího se předmětného obchodního podílu. Vrchní soud dovodil, že jde o spor mezi společníky obchodní korporace, a proto je podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), založena v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů, když základem nároku je vypořádání obchodního podílu ve společnosti.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti sporu. Vrchnímu soudu vytýká, že svoje rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, když pouze uvedl, že jde o spor mezi společníky obchodní korporace. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí. Domnívá se, že spolu s vedlejší účastnicí řízení nejsou samostatnými společníky v obchodní společnosti, ale mají ve spoluvlastnictví obchodní podíl, takže navenek jsou povinni vůči obchodní společnosti vystupovat jako jeden subjekt. Stěžovatel poukazuje na , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), podle něhož platí, že je-li podíl v obchodní společnosti ve spoluvlastnictví, jsou spoluvlastníci společným společníkem a podíl spravuje vůči obchodní společnosti jen správce společné věci, z čehož plyne, že při zrušení a vypořádání obchodního podílu ve spoluvlastnictví nemůže jít o spor mezi společníky navzájem, jak má na mysli Dále tvrdí, že spor o vypořádání spoluvlastnictví je sporem o vypořádání spoluvlastnictví souboru věcí (věci hromadné), které vzniklo rozhodnutím o dědictví po otci stěžovatele a nejde o vypořádání jednotlivých věcí, jednou z nichž je obchodní podíl. Rovněž poukazuje na to, že okresní soudy jako soudy prvního stupně běžně rozhodují o vypořádaní spoluvlastnictví obchodního podílu, které je součástí společného jmění manželů. Ve prospěch stěžovatelovy argumentace svědčí i vyměření soudního poplatku, který nebyl vyměřen z každé jednotlivé položky, nýbrž z celku.

III.

Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele

5. Vrchní soud jako účastník řízení ve vyjádření odkázal na svoje rozhodnutí s tím, že při rozhodování vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v usnesení ze dne 15. 6. 2017 sp. zn. , podle něhož spory týkající se obchodního podílu patří i po novele provedené , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, do věcné příslušnosti krajských soudů.

6. Stěžovatel v replice k vyjádření vrchního soudu uvádí, že odkaz vrchního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný. V citovaném usnesení jde o spor mezi společníky navzájem, přičemž každý má svůj samostatný podíl ve společnosti. V nyní posuzované věci je však pouze jeden podíl ve společnosti, k němuž mají spoluvlastnické právo dvě osoby. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2017 sp. zn. , z něhož vyplývá, že na vztahy mezi osobami, jimž náleží obchodní podíl, se přiměřeně použijí ustanovení o spoluvlastnictví. Stěžovatel dále už jen opakuje argumenty, které uváděl v ústavní stížnosti.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( a y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

9. V dané věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu, přičemž nesouhlasí s tím, že by v prvním stupni měly rozhodovat krajské soudy. Současně soudnímu rozhodnutí vytýká jeho nedostatečné odůvodnění. Stěžovateli lze dát v obecné rovině zapravdu v tom směru, že řádné odůvodnění soudního rozhodnutí je jednou z klíčových složek práva na soudní ochranu, přičemž možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti podle stanovenou v je nutno jako výjimku vykládat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků ? byť stručně ? vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [srov. nález ze dne 1. 6. 2010

sp. zn.

(N 118/57 SbNU 455) a obdobně též nálezy ze dne 2. 9. 2010

sp. zn.

(N 183/58 SbNU 605), ze dne 28. 6. 2011

sp. zn.

(N 126/61 SbNU 831) nebo ze dne 19. 12. 2011

sp. zn.

(N 216/63 SbNU 479); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

10. Na straně druhé je ovšem třeba připomenout závěry ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž tam, kde dosud nebylo vydáno meritorní rozhodnutí a nejde tak o nereparovatelný zásah do základních práv, podřizuje Ústavní soud rozsah své přezkumné a rozhodovací činnosti, jak již bylo zmíněno výše, zásadám zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto v těchto případech zasahuje toliko výjimečně a jen proti rozhodnutím, jež jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, přičemž pozdější zásah Ústavního soudu by již nebyl způsobilý účinně odstranit porušení základních práv stěžovatelů [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005

sp. zn.

(N 6/36 SbNU 53) nebo usnesení ze dne 2. 6. 2011

sp. zn.

].

11. Nyní posuzovaná věc se od výše zmiňovaných případů, kdy byl kasační zásah Ústavního soudu nezbytný, odlišuje, neboť z napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud alespoň v krátkosti (jedním odstavcem) odůvodnil, z jakého důvodu jsou k projednání jeho žaloby příslušné krajské soudy, což Ústavní soud považuje (s ohledem na výše zmiňovanou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) za závěr, který je z ústavněprávního hlediska přijatelný. Byť stěžovatel předkládá argumenty pro závěr, že by ve věci měly rozhodovat v první stupni okresní soudy, nelze ani názoru vrchního soudu upřít logiku a lze jej akceptovat. Třebaže by si v daném případě s ohledem na okolnosti sporu rozhodnutí o věcné příslušnosti zasloužilo poněkud obšírnější zdůvodnění, nespatřuje v něm Ústavní soud natolik závažné nedostatky, které by jej vedly k jeho zrušení.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu