Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2523/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Jany Vodrážkové, sídlem Novoměstská 960, Chrudim, insolvenční správkyně dlužníků manželů Mariána a Veroniky Čermákových, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2018 č. j. , , -142, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ladislava Čadského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen "") a rovněž došlo k odnětí práva na zákonného soudce podle y.

2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2018 č. j. -142 v řízení o určení pravosti pohledávky v insolvenční věci dlužníků Veroniky Čermákové a Mariána Čermáka odmítl dovolání stěžovatelky (žalované insolvenční správkyně dlužníků). Dovoláním stěžovatelka brojila proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 8. 2017 č. j. , -108 (), jímž byl zrušen předchozí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 12. 2016 č. j. -70, kterým byla žaloba podaná vedlejším účastníkem řízení (žalobcem) proti stěžovatelce pro opožděnost zamítnuta, resp. vůči dlužníkům odmítnuta, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Zásadní otázkou řešenou ve sporu bylo, zda lze písemné vyrozumění o popření pohledávky doručit do vlastních rukou, či zda postačuje jeho dodání do dispoziční sféry věřitele vhozením do schránky. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že dovolání [posuzováno podle jeho obsahu - , (dále jen "")] neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, tedy které z hledisek uvedených v považuje za splněné. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí, jakož i svoji dřívější v řízení uplatněnou argumentaci. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto, a považuje je za projev libovůle. Vyslovuje přesvědčení, že její dovolání netrpělo vadami a obsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2018

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností obecného soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu, zaručenému v y, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovatelka s poukazem na výše citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

, namítá, že Nejvyšší soud neměl její dovolání odmítnout, nýbrž se jím měl zabývat meritorně a neučinil-li tak, odňal jí právo na přístup k soudu a tím i právo na zákonného soudce. Argumentace uvedeným nálezem však není v nyní posuzované věci na místě. Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (č. 460/2017 Sb.), v němž se zabýval posuzováním přípustnosti dovolání v civilních věcech, dospěl mimo jiné k závěru, že ve spojení s a y vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

8. V nyní posuzované věci se sice stěžovatelka snažila v dovolání nastolit problematiku základních práv, když jednu z dovolacích otázek formulovala tak, zda lze po insolvenčním správci spravedlivě požadovat, aby při doručování zásilek postupoval tak, jak mu předepisuje vrchní soud (tzn. doručit ji do vlastních rukou adresáta a nepodaří-li se mu doručení, má přímo povinnost o doručení požádat insolvenční soud), když podle a y každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, přičemž zákon žádnou takovou povinnost insolvenčnímu správci ohledně způsobu doručování neukládá. Neuvedla však již, od jaké judikatury Ústavního soudu se měl vrchní soud při řešení této otázky odchýlit a celá její další argumentace měla spíše podobu nesouhlasné polemiky s právními závěry vrchního soudu vedené pouze v rovině podústavního práva. Takto formulované dovolání nenaplňuje požadavky stanovené , a proto v postupu Nejvyššího soudu, který stěžovatelčino dovolání odmítl z důvodu neuvedení předpokladů jeho přípustnosti, nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není pak odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y (srov. výše uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ). Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2018

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu